Jadran, den 7: miny a benzín v Černé Hoře

Černá Hora je na druhé straně řeky. Čekáme, až na nás přijde řada na most. Je široký jen na jedno auto. V protisměru pořád něco jede. Všimnu si tabulky zapíchnuté hned vedle silnice. Červená, s bílou lebkou a skříženými hnáty. „Minové pole,“ říká. Cyrilicí i latinkou. Ani nestihnu zapnout foťák. „Žádný focení!“ haleká na mě policajt od budky. „Jenom cedulku?“ zkouším to. „Ani cedulku!“ zcela nekompromisně.

Přejíždíme most. Prkna položená na ocelové konstrukci rachtají pod koly. Pár zatáček lesem nahoru na černohorskou celnici. I tady je jen jeden pruh v každém směru. Nikdo před námi. Dostávám razítko do pasu. První na tomhle výletě. Japonka dostala už když jsme předevčírem opouštěli Chorvatsko. V protisměru, na výjezdu z Černé Hory stojí kilometrová fronta. Nezdá se, že by se nějak posouvala. Sakra, snad nás taková nečeká o pár dní později také.

57 tunelů do Plužine

Dnes nám zbývá čtyřicet kilometrů. Přes Plužine nahoru na Durmitor. Roztažené údolí se postupně zužuje do úzkého kaňonu. Silnice vysekaná do téměř svislé okrové skály. Vysoko nad řekou Piva. Hned za rezatým svodidlem zeje sto metrů hluboké prázdnoty. Místy ani to svodidlo. Jen patníky. Projíždíme krátkým tunelem. Vzápětí za ním druhým, trochu delším. Objevujeme se rovnou na mostě nataženém napříč přes údolí. Zastavujeme uprostřed. Nikomu nepřekážíme. Skoro nic tudy nejede. Díváme se přes kovové zábradlí dolů na divokou modrozelenou řeku.

Na druhém konci mostu mizíme v dalším tunelu. Celkem jich nás do Plužine čeká 57. Vykutané přímo v kameni. Holý hrubě ohlodaný vápenec. Kratší mají dvacet metrů. Delší několik set. Žádné osvětlení. Neproniknutelná tma. Zima. Vlhko. Asfalt kluzký jak namydlený led. V kratších se soustředím na tečku světla na konci tunelu a jedu přímo k ní. V delších následuju téměř neviditelnou středovou čáru. Zatáčky spíš tuším než vidím. Japonka prostě následuje mě. „Tvoje světlo se najednou začalo posouvat doleva! Aaaa! To mě úplně vyděsilo: ‚Co to děláš! Proč jedeš do zdi?' Až pak mi došlo, že je v tom tunelu zatáčka. Strašidelný!“ říká mi později.

Přejíždíme hráz přehrady Mratinje. Se svými 220 metry jedna z nejvyšších v Evropě. V protější skále pod přehradou vidíme zbytky staré silnice. Z doby před přehradou. Zřetelná linka zarostlá trávou a křovím. Temná ústí tunelů. Drolící se obloukový betonový most. Pár desítek metrů pod silnicí, po které jsme přijeli. Musela být ještě dramatičtější než ta současná.

Mapa slibuje v Plužine benzínku. Je tu jen prázdný vyasfaltovaný záliv. Tankovali jsme ráno v Mostaru. Japonka má benzínu dost. Její Forza snad nic nežere. Mně už podle čárek na displeji tolik nezbývá. Do Žabljaku – dalšího města – je to 60 km. Po cestě nic než hory. „Pumpa tady není,“ potvrzuje holka za stolkem v turistických informacích. „Zeptejte se vedle v restauraci, někdy prodávají benzín,“ dodává ochotně.

V restauraci místo vzduchu přepálený olej. „Pojď se mnou,“ vede mě servírka na zahrádku. Parta místních chlápků u piva. „Jasně, dvě eura za litr. Minimum deset litrů,“ říká jeden z nich. „Byznys je byznys,“ tváří se jak vesnická parodie na mafiánského bosse. Rozhoduju se, že mám benzínu dost. Do Žabljaku dojedu.

Dalších 12 tunelů na Durmitor

Omlácené ukazatele Žabljak a Trsa nás posílají prudce nahoru. Zatím nejužším tunelem na cestě. Mám pocit, že když rozpažím, dotknu se stěn. Podél hromady neodklizené suti. Pod koly hrubý mokrý beton. Spíš jeskyně než tunel. Dvě stě metrů naprosté tmy. Pak pár sekund oslepujícího slunce. Další tunel. Ještě jich bude deset. Silnice stoupá vysoko tou svislou skalní stěnou, kterou jsme měli cestou podél Pivy nad sebou. Tady už žádná svodidla nejsou. Ani patníky. Jen výhledy.

Kdesi zatraceně vysoko silnice nenápadně nabere směr hlouběji do hor. Voda zmizí z dohledu. Dál stoupáme mělkým zalesněným údolím. Krajina je najednou úplně obyčejná. Jako bychom se ocitli na Křivoklátsku. Před každou zatáčkou to vypadá, že už budeme nahoře. A pak se před námi rozevře zvlněná travnatá krajina. Náhorní plošina masivu Durmitor. 30 × 30 km vymezených řekami Piva, Tara a Komarnica. Z Plužine jsme nabrali přes osm set výškových metrů. Jsme v 1 400 m nad mořem.

Pár osamělých domů ani ne kilometr odtud. Trsa. Žádná vesnice, jak by se podle mapy zdálo. Spíš pojmenovaná křižovatka. Máme tu rezervovanou chatičku v Guest House Etno Village Milogora. Na bookingu za ní chtěli nepřiměřených 30 €. Na bookingu zároveň žádná jiná volba nebyla. Vedle v Eko Selo Durmitor to vypadá lépe. Jsme tu skoro jediní hosté. Žádnou rezervaci jsme nepotřebovali. Ale je půl sedmé. Slunce ještě dlouho nezapadne. Vzduch je už teď sakra studený. Večeříme venku na zahrádce zachumlaní v letních péřovkách. I Japonka, které bývá spíš horko, uznává, že je zima. Kdybychom dorazili bez rezervace a bylo plno, ve stanu bychom tu asi zmrzli.