Jadran, den 8: černými horami Černou Horou

Když pár minut po sedmé vylezu z chatičky, pes zase sotva leží u restaurace. Kůň se pokojně pase v dálce. Vzduch je zvonivě studený, ale ranní slunce už hřeje. Ručníky, které jsme večer přehodili přes ohradu, se válí na zemi. V noci přece nefoukalo? Sbírám je. Podivně sežvaněné. Zelené od trávy. Kůň se je v noci zjevně pokusil sežrat. Nešly rozžvýkat, tak je vyplivnul. Tohle z Prahy neznáme. Balíme. Po rosou mokré klouzající trávě opatrně přejíždíme k restauraci. Skvělá snídaně – smažená vejce, pršut, slaný sýr prljo, bílý chleba – nám vyvažuje oslintané ručníky. Platíme a vyrážíme přes národní park Durmitor směrem na Žabljak.

Osamělá nádhera Durmitoru

Jedeme přes zvlněnou náhorní plošinu. Louky a pastviny. V dálce se začínají ukazovat hřebeny černých hor. Silnice tak na jedno auto, ale dobrý asfalt. Nespěcháme. Kocháme se krajinou. Sem tam se na pláni objevují osamocená stavení. Malá „továrna“ na sýr kousek od cesty. Odbočka k ní označená kusem prkna přibitým na zapíchnutém klacku, červenou barvou načáraný nápis Sir skorup. (Sýr skorup je známější pod srbským označením kajmak.) I přes tyhle známky civilizace je tu ticho a prázdno. Nepotkáváme víc než jedno auto za deset minut.

Silnice prudce nastoupá dvojitou serpentinou vyseknutou v bílé skále skoro sto výškových metrů. Projedeme ve stínu temně modré svisle zvrásněné stěny hory Prutaš. Nádherná osamělá krajina. S každým ujetým metrem jako by byla čím dál osamělejší. Okolní kopce nejsou o moc výš než silnice. Nejsme ani dva tisíce metrů vysoko. Všude roste tráva – žádná vysokohorská poušť. Ale zažívám podobné pocity jako když jsem jel před lety přes Tibet a přes nekonečnou pláň pozoroval vrcholek Everestu.

Na obzoru se objeví charakteristický tvar hory Sedlo. Kamenný masiv se svislými stěnami vystupující nad okolí. Jeho dva dlouhé hřebeny na protějších stranách jsou propojené svažitou, níže položenou loukou. Opravdu vypadá jako sedlo. K němu máme namířeno. Pořád stoupáme. Mírně a vytrvale. Natažená silnice se jen lehce kroutí obrovskou krajinou. Pod ještě větším nebem. Skutečné vzdálenosti nejsou tak dramatické, ale v lehkém modravém oparu vypadá vše mnohem dál.

Průsmyk Sedlo, 1 907 m. Oznamuje zelená cedule pod stejnojmennou horou. Doteď jsme měli Durmitor jen pro sebe. Už nemáme. Parkoviště pár metrů pod průsmykem je plné aut. Skupinky výletníků v barevných větrovkách a pohorkách. Vede odtud via ferrata na úzký ostrý štít Uvita greda. Taky turistická stezka nahoru na Sedlo. Ale zdá se, že všichni jdou na Bobotov kuk (2 522 m). Nejvyšší horu Černé Hory. Jen si nepředstavujte zástupy turistů, co v létě šplhají z Pece na Sněžku. Lidí je tu tak padesátkrát méně.

Nejdelší kaňon

Žabljak není žádné romantické městečko v horách. Domy poházené po horské planině. Hotely a turistické ubytovny. Směs vesnice ve Středních Čechách, příměstského satelitu a Rokytnice nad Jizerou. Tradiční architektura nikde – město bylo během druhé světové války vypáleno do základů.

V supermarketu z betonu a skla na hlavní silnici kupujeme pití a svačinu. Benzínka vedle zavřená. Možná ještě vůbec neotevřela. V centru nacházíme druhou. Bouda u silnice. Jeden stojan. Dlouhá fronta. Zjevně jediná pumpa široko daleko. Zařazujeme se. Jde to rychleji, než se zdálo. Za deset minut jsme na řadě. Asfalt kluzký rozlitou naftou a benzínem. Jedině s obsluhou, jak to znám z jiných asijských zemí. „Plnou. Obě,“ ukazuju na motorky. Chvilku nedávám pozor. Výrostek mi načepuje benzín až po okraj. Nádrž nejde zavřít, aniž bych něco vycmrndal do kanálku. Aby to vylepšil, tak mně ještě omluvně z pistole polije nádrž. Příště si budu dávat pozor. Japonka to celé viděla – a tak si ho dává.

Lesy klesáme k Djurdjevićovu mostu. Železobetonové oblouky 172 m nad zemí překlenují téměř 400 m široký kaňon. Na jeho dně teče řeka Tara. Oproti Durmitoru cirkus. Řada stánků se suvenýry. Další prodávají horské túry, raftování na řece, výlety džípem, canyoning, jízdu na koni. A samozřejmě: sklouznutí na ziplině podél mostu. Japonka se na ní už několik dní těší. Vybíráme tu na jihovýchodní straně mostu. Je delší. Skoro kilometr. Je taky dražší, 25 € za osobu. Ale výhled z ní na most a tyrkysově průhlednou řeku pod námi je úžasný. Netrpíte-li závratí, není to ani žádný adrenalin – alespoň v porovnání s bungee jumpingem v Nepálu.

Pokračujeme po proudu řeky. O jejím kaňonu místní tvrdí, že je nejdelší v Evropě. 82 km. Je také jeden z nejhlubších. Pár kilometrů na sever, kde řeka protéká pod horou Ćurevac, je 1 100 m hluboký. Z hory je prý skvělý výhled. Skoro až na vrchol vede asfaltka, zjišťujeme později. Snad někdy příště. Silnice klesá až téměř k řece. Údolí se rychle zužuje. Projíždíme neosvětlenými tunely vysekanými do skály. Výhledy na řeku většinou blokují temně zelené stromy.

Kde jsou všichni?

U města Kolašin silnice opustí koryto řeky. Krásný nový široký asfalt. Mírné přehledné zatáčky. Byla by to odpočinková projížďka, nebýt balkánsky husté dopravy. Po pár kilometrech odbočujeme na Šavnik. Provoz necháváme za sebou na hlavní. Tuhle úzkou vyhlídkovou silnici přes hory máme jen po sebe. Jak stoupáme výš, objevují se za rezatými svodidly výhledy do údolí na levé straně. Snad celý svah je zarostlý plevelem a zakrslými listnatými stromy. Cestou míjíme jen pár domků. U jednoho v zatáčce pod stromem na židli u krajnice podřimuje snad stoletý děda. Na stolku vedle lahve s medovinou a medem na prodej. Ve vesnicích kolem hlavní silnice jsme takových viděli hodně. Ale kdo zastaví tady? Vždyť zatím jsme tu nikoho nepotkali?

Kde jsou všichni lidé, přemýšlím. Co jsme zatím viděli, byly větší zapadákovy než vesnice na Šumavě. Příjezd do Šavniku jako by to jen potvrzoval. Městečko spektakulárně skryté uprostřed hor. Na dně údolí. U soutoku tří divokých řek. Na mapě vypadá přiměřeně důležitě. Ve skutečnosti vesnice s necelými pěti sty obyvateli. Žabljak je vzdálený necelých třicet km, Nikšić ani ne padesát – přesto je to kamkoliv zatraceně daleko. Skoro konec světa. Asi je to správný dojem. Vynecháte-li severské státy, je Černá Hora nejméně zalidněná evropská země. 45 lidí na km². Třikrát méně než Česko. Celkem má jen 630 000 obyvatel.

Grilování na sídlišti

Silnice se líně vlní po zalesněném úbočí. Napravo vylámaná rezatá skála sem tam překrytá pletivem. Na první pořádné křižovatce – půl hodiny od Šavniku – zahýbáme doleva. Na Nikšić, kam máme dnes namířeno. Cesta se protáhne sevřeným údolím. Občasnými průseky ve skále vzdušně pokračuje po nízkém hřbetu. Když mezi stromy párkrát probleskne hladina jezera Krupac, víme, že jsme pár minut od cíle.

Krademe internet na náměstí zalitém zlatým odpoledním sluncem. Na bookingu nacházíme pokoj za 20 €. V penzionu na okraji města. Pod kopcem Trebjesa. Sotva kilometr odtud. Nic nerezervujeme. Rovnou tam jedeme. Klidná ulice ve vilové čtvrti. Živé ploty. Pečlivě udržované zahrady. „Vy nemáte rezervaci?“ diví se překvapeně majitelka. Jako by nevěděla, co s námi. „Nemáme. Na bookingu to vypadalo, že máte pokoj. Máme si ho zarezervovat?“ nejistě se ptám. „Ne, to asi není potřeba,“ rozhoduje se. „Zaparkovat můžete tady na dvoře,“ otvírá posuvná vrata. „Motorky jsou skvělý!“ směje se. Počáteční rozpačitost je ta tam. „My máme s manželem Suzuki. Strom 1000,“ chlubí se velmi slovanskou angličtinou.

Jdeme se projít do města. Široké prázdné ulice. Rodinné domky a ošuntělá sídliště. Hromady dřeva na grilovaní před paneláky. Na náměstí, kde jsme kradli internet, jsme ani ne za čtvrt hodiny. Šavnik byl úplný zapadákov v pustině. Nikšić má stokrát víc obyvatel. 55 000. Druhé největší místo v zemi. Ani trochu na to nevypadá.

Na večeři nás majitelka penzionu poslala do restaurace Nutricia. Zvenku nebudí moc důvěru. Přikrčený barák vedle parkoviště na druhé nejrušnější křižovatce ve městě. Neutěšená zahrádka obehnaná zelenou stínící sítí. V zahulené místnosti s barem sledují místní fotbal v televizi. Než se stihneme otočit, chytne nás usměvavý číšník. „Na večeři? Jděte nahoru,“ ukazuje na schodiště. Nahoře prázdno. Nízká tmavá místnost s šikmým stropem. Okna při podlaze. Stoly s ubrusy. Polstrované rádoby hogo fogo židle. Vůně-smrad komunistické trojky. Mrkneme se na menu a kdyžtak zdrhnem', rozhodujeme.

Jídelníček je snad nekonečný. „Co byste nám doporučili?“ ptám se. Postupně nám číšník snaživě navrhne několik jídel plněných šunkou a sýrem. Jedno z nich, co zní jako smažená roláda, objednáváme. K tomu plejskavicu s kajmakem. Kuchař si dává na čas. „Aspoň bude všechno čerstvě uvařené, ne jen ohřáté v mikrovlnce,“ děláme si s Japonkou z čekání legraci. Oknem pozorujeme provoz na křižovatce. Plánujeme trasu na zítra. Po tři čtvrtě hodině jídlo konečně dorazí. Smažená roláda je dobrá. Plejskavica s kajmakem je skvělá. Nejlepší, jakou na tomhle výletě ochutnáme.