Jadran, den 7: všichni jsme Titovi bratři

Se stoupající nadmořskou výškou se sporadicky objevují stromy. Pomalu houstnou až se z nich stane hustý les. V něm nás přivítá ošuntělá ale hrdá cedule Republika Srpska. Nenechte se splést. Tohle není Srbsko. Tohle je součást Bosny a Hercegoviny. Jedna ze dvou entit, z kterých se země skládá. Má vlastní vládu, prezidenta, hymnu nebo policii – ale společnou měnu, armádu. Hranice je označená jen tou cedulí v lese. Jako když přejíždíte někde na Šumavě z Česka do Rakouska. Vítá nás latinkou – ale skoro všechny další nápisy budou cyrilicí.

V Bosně se parkuje na zákazu zastavení

Zastavujeme v prvním větším městě. Nevesinje. Motorky necháváme před grilárnou masa. Těsně podél zdi. Přímo pod značkou zákazu zastavení. Je to slepá ulice. Ničemu tu nepřekážíme. Místní tu parkují také. A je to jen pár kroků od pěší zóny v centru. Ta je celá lemovaná stolky a křesílky kaváren. Je jich tu snad deset. Jedna vedle druhé. Všechny plné. Posedává tu snad celé město. Omrkneme i malý trh s ovocem a zeleninou na plácku pod korunami stromů.

Obtloustlý policajt si prohlíží naše motorky. Rozhlíží se kolem. Tváří se spíš dobromyslně. Jako by byl jen zvědavý, kdo se přijel podívat do jeho města. Nebo chce jen tak pokecat o motorkách. Ale jeden nikdy neví. Tváříme se, že my nic. Bez zastavení jdeme do grilárny. Na pozdní snídani. Z chladicího pultu vybíráme plátek kuřete a kotletu. Sedáme si ke stolku v kryté předzahrádce. S výhledem na policajta.

„Jakou přílohu?“ ptá se majitelka. Pokládá nám na stůl ošatku s bílým chlebem. „Tady, chleba,“ ukazuju na ošatku. Nesouhlasně kroutí hlavou. „Přílohu?“ opakuje pomalu a důrazně. Nechápu, ale znova ukázat na chleba se neodvažuju. „… kečup nebo majonézu?“ Ha. V srbštině zjevně příloha není totéž co v češtině. Jasně, že majonézu. Za minutu nebo dvě dostáváme talíře s masem a kupou majonézy po straně. Kotleta i kuře jsou skvělé. Šťavnaté. Nádherně nakouřené. Přišlo nás to jen padesát korun. Než dojíme, policajta to přestane bavit. Vyrážíme dál do daleka otevřenou planinou.

Po deseti km dlouhých rovinek se silnice začne kroutit. Nenastoupali jsme snad ani metr, ale kolem nás se vlní přátelská kopcovitá krajina. Žádné strmé štíty. Žádné vysoké hory, Pastviny s ovcemi. Míjíme několik malých sídel – něco víc než samoty, něco méně než vesnice. Balkánsky venkovská idyla.

Staropramen s trochou lignitu

Krajina napravo zmizí v obrovské vyhlodané jámě. Tak 3 × 1 km. Povrchový lignitový důl. Vedle chladící věž a komín uhelné elektrárny. Gacko. Poslední město v Bosně-Hercegovině na cestě do Černé Hory. Jen pár ulic. Místo centra větší křižovatka. V kavárně v parku si sedáme do proutěných křesel pod obligátní slunečníky Staropramen. Snad nejoblíbenější pivo v Bosně. Utrácíme poslední konvertibilní marky. Dáváme totéž, co všichni místní. Ledovou kávu. Instantní. Z pytlíčku 3 v 1. Dvě nebo tři kostky ledu. Špatně rozpuštěná. Spiš chladná než ledová.

Pár utaženějších zatáček nás hned za městem nejprve vytáhne dalších pár set metrů nahoru. Pak silnice začne táhlými oblouky volně klesat. Osamocené zelené stromy zvýrazňují žlutě seschlou trávu. Pak se přidá modrá jezera Klinje. Voda je snad modřejší než nebe nad námi. Pokračujeme dál na severovýchod. Cesta přibližně kopíruje řeku Sutjeska.

Všichni jsme Titovi bratři

Z kopcovitých travnatých plání spadneme do sevřeného údolí. Na dolních svahy zalesněné. Vysoko nad nimi ostré holé skály dvoutisícových hřebenů. Půl hodině cesty od jezera dorazíme k vesnici Tjentište. Ve stráni na levé straně se vzpíná obrovský betonový památník. Jak ruce sevřené k nebi. Ale hádám, že představuje údolí, kterým jedeme. Soutěsku. Jdeme nahoru. Zblízka není o nic menší. Podpisy a vzkazy fixem na hrubém bílém betonu. Stopy po rzi ve spárách. Nic z toho mu neubírá na impozantnosti.

Památník připomíná Fall Schwarz, německou ofenzivu z roku 1943. Měla definitivně rozdrtit odboj jugoslávských partyzánů. Těžko říct, kdo vyhrál. Ale partyzáni rozdrceni nebyli. Osa se pak v Jugoslávii až do konce války o žádnou další velkou akci nepokusila.

Sejdeme přes louku k budově, co vypadá jako by někdo položil několik šikmých střech na zem. Před ní se právě loučí průvodce se skupinou turistů. „Chcete vidět muzeum?“ ptá se. Jasně, že chceme. „Tak to je za pět konvertibilních marek za osobu,“ hned nám prodá lístky.

Vcházíme masivními dveřmi. Malá okna z matného bílého drátoskla propouští dovnitř překvapivě dost světla. Stěny ze surového betonu jsou pokryté 7 356 jmény padlých partyzánů. A freskami. Mašírující kostlivci pod nacistickou standardou. Bojující partyzáni. „Dokud poslední z nás bude na živu, Němci neprojdou.“ Vyhublá těla obětí tyfu. Tito v horách jako zachmuřený spasitel. Téměř kostelní prostor.

Průvodce nám vše pečlivě anglicky vysvětluje. Těžko přitom hledá slova. Opatrně a namáhavě z nich sestavuje věty. Kupodivu nachází ta správná slova. Věty dává dohromady taky bezchybně. Ale čím déle mluví, tím víc svůj projev prokládá srbštinou. „Á, vy rozumíte srbsky!“ úplně se rozzáří, když si všimne, že překládám Japonce. „Trochu. Partyzáni se řekne stejně,“ usměju se. „Odkud jste? Z Česka? No jasně, jsme Slované, bratři!“

Do děr by se vešel menší náklaďák

Za Tjentištěm se silnice se stáčí na sever podél řeky Driny. Vzdušnou čarou to na hraniční přechod do Černé Hory v Šćepan Polje není ani deset km. Po silnici nás čeká čtyřicet. Musíme se dostat na druhou stranu řeky. Nejbližší most je až u Foče. Jedeme rychle, pod koly perfektní široký asfalt. Nenápadně klesáme. Výhledy na okolní hory vystřídají listnaté lesy. Skoro žádný provoz. Most přejíždíme ani ne za dvacet minut. Čeká nás už jen cesta po druhé straně řeky zpět na jih a jsme v Černé Hoře. Podle mapy vypadá ještě lépe. Vede blíž k vodě. Slibuje dramatičtější krajinu.

Mapa nekecala. Co pár minut se nám otvírají výhledy na prudce tekoucí smaragdovou vodu napravo pod námi. Ale nemáme čas se kochat. Silnice tu spíš neexistuje. Do děr v rozsekaném asfaltu by se vešel menší náklaďák. Místy jen uježděná hlína. Vytlučené rolety. Objížďky po provizorních ocelových lávkách. Balkánsky chaotická hustá doprava. Však je to hlavní tah mezi Sarajevem a Podgoricou. Zvířená oblaka oranžového prachu.

Tahle strana řeky nám nakonec trvá skoro tři čtvrtě hodiny. Na hranici je překvapivý klid. Na bosenské straně je jen pár stavebních budek. Před námi tři nebo čtyři auta. Sotva stihneme vytáhnout pasy a jsme z Bosny venku. Černá Hora je na dosah.