Jadran, den 9: Mrtvola v jeskyni

Kousek za městem sjedeme z hlavní. Na úzkou vyšisovanou asfaltku. Stoupáme vyprahlou krajinou. Bílé kamení odráží ostré slunce. Podle mapy je to ke klášteru deset kilometrů. Zdá se to mnohem dál. Projedeme turisticko-poutnickou vesnicí. Med, medovina a svaté obrázky ve stáncích podél silnice. Restaurace začínají grilovat maso. Autobusy poutníků parkují v prachu.

Líbání zdí

Mineme dolní klášter. Silnice čím dál užší. V čím dál prudším svahu ji drží vysoké kamenné stěny. Sotva se vyhýbáme s protijedoucími auty. Serpentiny už nemůžou být utaženější. Byl by odtud skvělý výhled do údolí, ale překáží mu les. Většina návštěvníků se drápe pěšky. Po schodech a pěšinách lesem, co stoupají nejkratší cestou lesem a pravidelně přetínají silnici. A pak jsme z lesa venku. Poslední zatáčka. Výš to nejde.

Ke svislé skalní stěně nalevo je přilepená fasáda kostelu svatého Kříže. Na terase před ní kempují desítky poutníků. Na dekách a rohožích. Jako menší verze Zlaté skály v Barmě. Přecházíme na druhý konec. Stoupáme si do dlouhé fronty. Vine se nahoru po schodech ke kostelu Uvedení Páně do chrámu. Skrz branku v kamenné zdi s křížem. Místní se v ní při odchodu zastavují a líbají ji. O klášteru jsme si předem nic nenastudovali. Nevíme, co nás čeká na konci fronty.

Vcházíme do malé temné jeskyně. Ve vysokém dřevěném křesle u protější stěny sedí zachmuřený mnich. V černé róbě, s dlouhými šedivými vousy. Nehybný obličej jak z bílého vosku. Nepřítomně zírá skrz poutníky. Ti nejprve hází příspěvky do kasičky a pak pokračují k dlouhé dřevěné krabici vedle mnicha. Otevřená rakev s ostatky hercegovinského biskupa Vasilije, který klášter v 17. století založil.

Nejopuštěnější silnice v Černé Hoře

Na křižovatce zpět u dolního kláštera. Zprava jsme ráno přijeli z Nikšič. Šipka na velké improvizované ceduli ale doporučuje směr doleva. Prý Nová silnice Kotor / Danilovgrad. Na mapě je to bezvýznamná tenká bílá linka. Klikatější a delší než ta, po které jsme přijeli. A co pak z Danilovgradu do Kotoru? Je taky nová? Nebo to bude zajížďka po hlavní přes Podgoricu? Po zkušenostech se slovinskými šotolinami a černohorskými horskými silnicemi se nám to moc nezdá. Vracíme se podle původního plánu zpět do Nikšič. Na vyhlídkovou silnici P15. Ta je zaručeně asfaltová.

Jak je v Černé Hoře obvyklé, na křižovatce s Vyhlídkovou není žádná směrovka. O pár kilometrů ji přejedeme. Vracíme se. Malá odbočka. Spíš sjezd na parkoviště. Neurčitě balkánskou krajinou míříme k v dálce probleskující přehradě Slano jezero. Přejíždíme její dlouhou nízkou hráz. Betonové svodidlo nad vodou z počasím ohlodaného hrubého betonu. Na hladině ani vlnka. Uprostřed ostrůvek s osamnělým stromem. Celá krajina je modrá. Voda. Nebe. Opar, který měkce halí horizont.

Za přehradou nás čeká padesát kilometrů přes pusté hory. Nízké kopce. Zelené jehličnaté keře. Zakrslé stromy. Sucho. Oslepující bílé skály. Úzký asfalt hrbolatý asfalt je skoro stejně bílý. Spalující slunce nad hlavou. Stín by se dal měřit na centimetry čtvereční. Ale jako by svou zanedbatelnou plochu vyrovnával svou absolutně černou hloubkou. Vzduch voní nehybnou prázdnotou. Stožáry vysokého napětí hlasitě výhružně vrčí.

Nejslavnější silnice v Černé Hoře

U zříceniny Čekanje, která existuje snad jen na mapě, se připojíme na silnici z Cetinje do Kotoru. Nově vyasfaltovaná. Nádherně široká. Vlní se jako horská dráha. Jedeme zbytečně rychle. Po dni na nejmenších silnicích na světě příjemná změna. Klesáme na rozlehlé ploché dno visutého údolí. Ze tří směrů obehnané vysokými horami. Protější strana se otevírá do prázdna. Projedeme vesnicí Njeguši. Nový asfalt skončí. Pokračuje typicky místní asfaltka. Ale skoro nemáme čas si toho všimnout. Cesta se stočí doleva. Po pravé ruce se nám otevře výhled na Kotorský záliv tisíc metrů pod námi.

Do Kotoru to vzdušnou čarou nejsou ani tři kilometry. Po silnici dvacet. Krátkým tunelem ve skále. Sestupujeme serpentinami ve strmém srázu. Mezi námi a stovkami metrů prázdnoty jen kamenné patníky. V zatáčkách nízké přerušované zídky. Na nich od ruky natřená modrá čísla v bílém poli odpočítají, kolik nás jich ještě čeká. Když míjíme „18“, tak mi to dojde. Jedeme po P1. Snad nejslavnější černohorské silnici. Zítra máme v plánu výlet na Lovčen. Takže nás tahle cesta čeká ještě dvakrát.

Do Kotoru to vzdušnou čarou nejsou ani tři kilometry. Po silnici dvacet. Krátkým tunelem ve skále. Sestupujeme serpentinami ve strmém srázu. Mezi námi a stovkami metrů prázdnoty jen kamenné patníky. V zatáčkách nízké přerušované zídky. Na nich od ruky natřená modrá čísla v bílém poli odpočítají, kolik nás jich ještě čeká. Když míjíme „18“, tak mi to dojde. Jedeme po P1. Snad nejslavnější černohorské silnici. Zítra máme v plánu výlet na Lovčen. Takže nás tahle cesta čeká ještě dvakrát.

O centimetry mezi autobusy

O kousek níž zaseklé autobusy v zatáčce. Jeden nahoru, druhý dolů. Vedle sebe se neprotáhnou. Vycouvat nemůžou. V obou směrech se za nimi už stihla vytvořit fronta aut. Je tu tak málo místa, že ani s motorkou je neobjedeme. Neprošli bychom ani pěšky. Čekáme. Po dvaceti minutách šíbování o centimetry se objeví skulina. Okamžitě jí využíváme. Až do města máme silnici jen pro sebe.

Skoro dole se silnice rozšíří. Zakroutí se po okolních kopcích a spadne až na úroveň hladiny moře. Kotor. V obou směrech kolona. Sotva popojíždí. Opatrně protahujeme středem. Přechody pro chodce jsou po několika dnech v divočině úplná novinka. Kruháč u supermarketu taky. Za ním většina aut někam zmizí. Volně jedeme kolem nekompromisních temných kamenných zdí starého města. Na vydlážděném placu před hlavní bránou davy lidí. Tak proto je zbytek Černé Hory úplně prázdný. Všichni jsou tady.

S výhledem na moře

Ještě pět km na sever podél zálivu. Do vesnice Dobrota. Zastavujeme na kraji silnice u nízkého plotu. Malá cedulka se jménem penzionu. Máme tu rezervované ubytování na dva dni. Projdu nezamčenou brankou a sejdu po schodech. Mačkám tlačítko zvonku u vchodových dveří. Nic. Zkouším to ještě několikrát. Nic. Bouchám. Nic. Volám na telefonní číslo z bookingu. Nic.

Japonka se mezitím dozvoní. Ve dveřích se objeví snad stoletá babička. Čeká na nás. Jenom špatně slyší. Ochotně nám otvírá bránu. Ať zaparkujeme uvnitř. Nechá nás si dát věci do pokoje. Hrdě nám ukazuje skvěle vybavenou prostornou společnou kuchyň v garáži venku. „My nebudeme vařit,“ usmívám se. Babička nad mojí poznámkou jen mávne rukou. Otočí se na Japonku a pokračuje v demonstraci několika sporáků. Koupelna je také společná. 35 € za noc. Na Černou Horu drahota. Ale je to Kotor. Rezervovali jsme to teprve včera. A pokoj má velký balkon. A malý výhled na moře.

Jen pro hosty

Jsou teprve čtyři odpoledne. Máme ještě aspoň čtyři hodiny světla. Bereme jenom Forzu a jedeme se podívat na Sveti Stefan. Rybářská vesnice dvacet nebo třicet km na jih od Kotoru. Na útesu v moři. Spojená s pevninou jen úzkým písečným pruhem. Na fotkách vypadá zatraceně malebně.

Silnice vede vnitrozemím. Pár kilometrů od moře. Placatým údolím mezi nízkými zelenými kopci. Vše kolem neurčitě rozestavěno. Něco mezi průmyslovou zónou a levným letoviskem. Plevel a prach. Hustý provoz. Do populárního letoviska Budva – něco jako letní Špindl – nám to tak trvá déle, než by se z pohledu na mapu zdálo. Těch dvacet km jedeme přes půl hodiny. Necháme Budvu za sebou a máme silnici jen pro sebe. Volně kopíruje pobřeží. Výhled na moře ozářené pozdně odpoledním sluncem. V dálce probleskuje Sveti Stefan.

Motorky necháváme v kopci pár metrů od pláže. Na chodníku pod stromem, vedle stánku se suvenýry. Pláž plná lidí. Lehátko na lehátku. Slunečník na slunečníku. Vykročíme si to na ostrov. Nepřítomně a jen tak napůl si nám stoupne do cesty otrávená ochranka. „Můžeme na ostrov?“ ptám se. „Ne,“ zamumlá, „jenom hotel.“ Není tu žádná cedulka zákaz vstupu. Ochranka takhle nahání všechny zvědavce. Lidi spíš mlčky vytlačuje, všichni tu tak podivně zevlují. Černá Hora celý ostrov před deseti lety pronajala společnosti Aman Resorts. Ta všechny domky na něm zrekonstruovala a udělala z ostrova hotel. Vstup jen pro hosty. Minimálně dalších dvacet let, než pronájem vyprší.

Ančovičky a řízky

Zpátky v Kotoru. Parkujeme na chodníku pod palmami. Před hradbami starého města. Vcházíme hlavní branou. Uvnitř je snad všechno z kamene. Vápence. Domy. Kostely. Oleštěná dlažba. Zakroucené úzké uličky. V některých když rozpažíte, dotknete se domů po obou stranách. Náměstí nahodilých tvarů. Jak na ně zbylo místo. Názvy jako Moučný nebo Mléčný trh naznačují jejich minulost. Dnes by se spíš hodily jména jako Kavárenská ulice nebo Turistické náměstí. Spousta lidí. Však je Kotor údajně nejlépe zachované středověké město v celé jihovýchodní Evropě. Ale nic jako Karlův most. Pořád je to ta liduprázdná Černá Hora. Stačí zahnout za dva rohy a jste sami.

Po dlouhém dni nás ale zajímá spíš večeře. Prohlížíme jídelníčky několika restaurací. Potvrzujeme si, že v Kotoru je na Černou Horu draho. Nejsme sakra v Chorvatsku? Nakonec skončíme na zahrádce Sara. Přímo na nejrušnějším náměstí. Naproti katedrále svatého Trifona. Anonymní past na turisty. Ceny překvapivě přijatelné. Dělají jen řízky a pizzu. Dáváme si řízek a pizzu. S čerstvými ančovičkami. Pizza je překvapivě dobrá. Řízek s hranolkami usmažený v několikrát přepáleném oleji nic moc.