Přes Arakanské hory
Před restaurací na hlavní ulici stojí tabule s obrázkem autobusu. Ukazuju na tabuli a říkám „Magwe.“ Snažím se koupit lístek na autobus. Do Magwe. Holka z restaurace na mě jen nechápavě kouká. Pak se rozzáří. Jako by porozumněla. „Yangon? Mandalay?“ radostně navrhuje dvě největší barmská města.
Do Mrauk U vedou dvě cesty. Po řece ze Sittwe nebo po silnici z Magwe. V Magwe je nejbližší křižovatka. Vzdušnou čarou cca 200 km. Jinudy to do Yangonu ani do Mandalay nejde. Yangon je dál. Jízdné tam je dražší. „Mandalay,“ vybírám si. Prostě z autobusu v Magwe vystoupím. „Passport copy,“ vážně mi podává lístek. Čtyři vztyčené prsty. „Bus terminal,“ ještě dodá. Jasně, budu potřebovat čtyři kopie pasu. Pro vojenské checkpointy po cestě, předpokládám. A někde na autobusáku mají kopírku.
V oblacích … prachu
Autobusák je pár bambusových chatrčí rozházených kolem hlavní silnice s plakáty s obrázky autobusů. Pár výrostků v death-metalových tričkách představuje personál. V přístřešku stoleček s zamčeným šuplíkem. V šuplíku jedna propiska, pár listů papíru a bloček s lístky na autobus. Kanceláře ostatních autobusových společností vypadají stejně. Tady mít kopírku nebudou. „Kopie pasu?“ je první věc, na kterou se jeden z výrostků zeptá. „Mám pas,“ ukazuju. „Potřebuju i kopii?“ prolhaně se divím. Pokrčí rameny. „Počkej tady, autobus tu bude za chvíli.“ Nezdá se, že by chybějící kopie byly vážnější problém.
Projíždějící desetitunové čtyřnápravové náklaďáky Nissan Diesel víří oblaka červeného prachu. Můj autobus tu měl být před hodinou. Z chatrče u silnice jsem se přesunul do chatrče kus od silnice. Je v ní kavárna. Stejně jako místní piju instatní černý čaj s cukrem a mlékem z pytlíku 3-v-1. Zalitý teplou vedou z termosky. Je tu stín. Tolik se tu nepráší. Mají tu pohodlné plastové židle. Výrostek slíbil, že mě vyzvedne, až se autobus objeví.
Přes devatero řek
Jedeme přibližně na jih mezi rýžovými poli neurčitě placatým územím. Pár kilometrů na východ se vytrvale připomínají zvrásněněné Arakanské hory. Ty budeme muset na cestě do Magwe někde překročit. Na druhé straně, pár kilometrů na západ filtrují obrovské mangrovy slanou vodou Bengálského zálivu. Vlévá se tu do něj nespočetně potoků a říček a společně vytváří podivuhodnou vodní krajinu, kterou jsem pozoroval z letadla při letu do Sittwe. Ale tady kolem silnice to vypadá jako stereotypní zelený venkov, který by mohl být kdekoliv v Jihovýchodní Asii.
Zastavujeme u mostu přes řeku kilometr nebo dva před městem Pyechin. Podle mapy by to měl být bezvýznamný bezejmenný potůček. Ale teď po období dešťů je jeho proud široký dobře 250 m. Řidič se otočí na pasažéry a něco zavolá. Všichni se zvedou a vystupují. Dělám totéž. Řidič počká, až po mostě nikdo nejede. Až pak na něj vjede. Trámy na ocelové konstrukci se klepou a skřípají. My cestující jdeme prostě pěšky. Na druhé straně zase spořádaně nastupujeme. … Za hodinu a půl se celá scéna opakuje. Jen tentokrát u mostu přes řeku Dalet. Je stejně velká, ale nějak si zasloužila jméno.
Dlouhé stíny. Čtyři odpoledne. Zastavujeme u checkpointu. Kopie pasu vojáka u stolečku nezajímá. Zajímá ho originál. Do tlusté zaprášené knihy z něj opisuje údaje. Ani nezdržuju. Se všemi místními to probíhá stejně. Jen ukazují nějakou svou místní průkazku. Taky nemají kopie. Když se vrátím k autobusu, všimnu si, že řidič vypnul klimatizaci. Protahuje se uličkou a před další cestou otvírá okénka. V dálce se vlní hory. K jejich překonání bude zřejmě potřeba všechen výkon.
A přes devatero hor
Ostrými serpentinami šplháme do prudkého kopce. Motor nespokojeně řve. Pohybujeme se rychlostí chůze. Možná pomaleji. V zatáčkách se autobus podezřele naklání. Krajnice úzké hrbolaté asfaltky mizí někde pod hlínou a kamením. Na jedné straně stěna bláta. Na druhé bambusové lesy a travnaté louky.
Přehoupneme se přes pátý hřeben. V dálce nás čeká další. Vyšší než tenhle. Přestávám je počítat. Hory tu nejsou vyšší než Sněžka. Pustina je to ale neporovnatelná. Od checkpointu ani jedna vesnice. Ani křižovatka. Ani nenápadná odbočka. Jen občas pár stanů a chatrčí při krajnici. Patří jediným lidem, kteří tu žijí – dělníkům, co udržují silnici. A to překračujeme jen jižní výběžek Arakanského pohoří. Jak by mohl být vnitřek hor ještě prázdnější?
Nad zelenými vlnami zapadá slunce. Nepatřičně ho propichují stožáry vysokého napětí, na kterých nejsou žádná dráty. Na pár minut je vše ze zlata. Pak nejhlubší tma.
Curry s brouky
Probouzí mě zastavení autobusu. Horské houpání mě muselo uspat. Za zaprášeným poškrábaným okénkem rozmazaně svítí teplé světlo klasických žárovek. Restaurace. Zastavili jsme na večeři. Večeře je v ceně jízdenky.
„Dobrý den, pane, posaďte se prosím,“ odtahuje kluk z personálu těžkou židli z masivního dřeva. Sedám si ke stolu, který musí vážit několik tun. Z trámů pod střechou z vlnitého plechu visí holé žárovky. „Můžete dostat curry s rýží,“ nabízí. Kolem žárovek víří stovky splašených jepic a malých černých brouků. „Nebo bychom vám mohli udělat smaženou rýži,“ dává mi ochotně na výběr, „co máte raději?“ Ostatní personál stojí za ním a přátelsky se usmívá. Havěť vířící kolem světla do sebe naráží. Sem tam se nějaký brouk spálí o žárovku a spadne na stůl. Jindy bych možná večeři mezi brouky přeskočil. Ale mám obrovský hlad. A chci jim udělat radost. Když jsou tak milí. Když se tak snaží. „Dám si curry, prosím,“ objednávám.
Dostávám misku s rýží, misku s polévkou, talířek s nakládanou zeleninou a pět malých misek se pět druhy curry. Snažím se jíst rychle. Snižuju pravděpodobnost, že to budu mít i s grilovanými brouky. Asi nejsem úplně úspěšný. Personál mě nenápadně upřeně sleduje. „Je to moc dobré,“ chválím. A nekecám. Je to fakt dobré. Jedno z nejlepších curry, jaké jsem v Barmě měl. Personál hrdě radostně září.
Ve vzdálené temnotě svítí světla města. Magwe. Přejedeme přes km a půl dlouhý most přes řeku Iravádí. Vystupuju na prázdném kruháči v centru do klidu spícího města. Je pár minut před půlnocí. Po silnici to bylo asi 340 km. 13½ h. Průměrná rychlost kolem 25 km/h. Na překročení devatero hor a devatero řek docela dobrý ;)