Proti proudu řeky Kaladan do Mrauk U
Sotva třicet centrimetrů široké prkno se pode mnou povážlivě houpe. Neopatrný krok vedle a skončím v bahnité vodě tři metry pode mnou. Trik je nezastavovat se uprostřed podobných úzkých houpacích prken. Jeden dva tři čtyři rozhodné kroky a jsem na palubě zrezlého vraku. Projdu na jeho druhou stranu a přeskočím na dolní palubu trajektu připraveného k odplutí.
Loď je nejpohodlnější způsob jak se dostat ze Sittwe do Mrauk U. Tak mě nepřekvapuje, že všechna plastová křesílka tady dole jsou už zabraná. Skoro ani místo, kde bych si sedl přímo na zem. Zkouším to nahoře. Volná paluba je jen vzadu. Nad strojovnou. Za komínem. Žádná stříška. Na slunci, v rámusu motorů a v sazích špatně spáleného mazutu se mi celý den být nechce.
Objevuje se jeden z lodníků a podává mi židli – jinou než ty na spodní palubě. Tipuju, že jí sebral kapitánovi z kajuty. Nechávám tu baťoh, beru židli a jdu to ještě jednou prohlédnout dolů. Na přídi na levoboku, hned vedle dvou sudů s rybí omáčkou bych se asi vešel. Sice už se tu rozvaluje chlapík v pronajatém křesílku, ale hned se s úsměvem posune a udělá mi místo. Vypadá, že z toho má dokonce radost.
Létající lodě
Lodní siréna, kotevní lana letí na palubu. Opatrně se protahujeme přístavem v slepém říčním rameni kolem desítek přivázaných lodí. A pak vplouváme do ústí řeky Kaladan. Proti jejímu proudu celý den poplujeme. Do Mrauk-U. Hlavního města bývalého Arakanského království u bangladéšské hranice.
Na pravoboku oceán, na levoboku řeka. Ale není v tom žádný rozdíl. Kdybych to nevěděl, myslel bych si, že před jsme na otevřeném moři. Delta je tu široká 10 km. Protější břeh není vidět. Je brzo ráno. Slunce je ještě nízko. Naprosté bezvětří. Hladina jak tekuté zrcadlo. Nebe má stejnou barvu. Hranice mezi vodou a oblohou neexistuje. Racci. Lodě se vznáší v nekonečném slaném oparu.
Elektricky zelená rýže a zlaté pagody
Pohupování lodě mě muselo ukolébat k spánku, protože se najednou probouzím. Ranní studeně kovová šeď je pryč. Slunce mezitím vystoupalo vysoko po obrovské obloze. Zářivě modrá. Měkce načechraná bílá oblaka. Stočili jsme na sever. Řeka je tu pořád dobře dva tři km široká. V dálce jsou na obou stranách vidět tenké elektricky zelené čáry břehů. Rýžová pole a travnaté pláně a palmy. Sem tam se v placaté krajině nepatřičně objeví kopec porostlý křovím a stromy – se zlatou pagodou na svém vršku.
Monotónnost plavby semtam přerušená kotvením u vesnice. Vždy stejný scénář. Domky ze dřeva nebo z bambusu a palmových listů. Molo z pokroucených kůlů a časem zešedivělým prken nebo prostě jen bahnito-písčitá pláň na kterou trajekt přídí najede a jako můstek vysune to houpací prkno z rána. Vypadá to, že na přistání trajektu se vždy přijde podívat celá vesnice. Nakonec, je to určitě největší událost týdne.
Arakanské království
Kolem poledne se na obzoru objevují hřbety kopců. Mrauk U už musí být blízko. Hodinu nebo dvě plavby. Opouštíme řeku Kaladan a vplouváme do jednoho z jejích přítoků. Jak se blížíme kopcům, tok se zužuje. Místo trávy tu vodu lemuje nízký tropický les. Zatímco ráno byly břehy tak daleko, že nebyly vidět, tady jako by byly na dosah ruky.
Kolem třetí odpoledne se na levoboku objeví pár domků. Kapitán zahouká lodní sirénou. Za pár minut kotvíme u dřevěného mola. Konec řeky. O pár metrů dál se tok rozvětvuje do spleti větších potoků, kam by se trajekt ani nevešel. Jsme v Mrauk U. Jsme v Arakanském království.
