V Lehu pozoruju mraky a je mi zima

Je sice jen začátek září, ale tady v Leh už jako by se chystala zima. Přes poledne to možná je na sluníčku na triko. Ale stačí, abych zalezl do stínu, a hned mi naskáče husí kůže. Vždy ráno, když se probudím a vyhlédnu z okna k horám, je sníh o kousek níž, než den před tím.

Leh je hlavní město provincie Ladakh. V horách na severu Indie, daleko od zbytku země. Daleko od všeho. Možná proto to tu ani jako v Indii nevypadá. Leh a nakonec celý Ladakh je takový tajný Tibet. Palác na kopci nad městem je jak zmenšená PotalaLhase. Mezi kopci jsou tu natažené motlitební vlaječky, stupy jsou na každém rohu. A Leh vypadá neindicky bohatě. Spousta drahých aut, žádný autorikšy, žádný vykotlaný Vespy. A je tu čisto.

Kolem je vysokohorská poušť. V Ladakhu prší zhruba stejně často a stejně hodně jako na Sahaře. Rezaté skály, písečené duny. Obrovské balvany poházené po krajině. A nekonečné nekonečně modré nebe. S načechranými mraky, co stojí snad celé dny na místě. I když je Leh 3500 metrů vysoko, zasněžené hory, na které se dívám ráno z okna nejsou žádné osmitisícovky jako na Fairy MeadowPákistánu. Na Stok Kangri, s 6120 metry tu nejvyšší z nich, jsem plánoval vylézt. Kvůli ní jsem spěchal z Pákistánu sem do Indie, do Ladakhu. Ale vzhledem k tomu jaká je zima tady dole, jsem si to rozmyslel. Noc v 5600 m ve stanu na sněhu by byla zatraceně krušná.

Žádná Shangri-la

Leh ale není žádná neobjevená Shangri-La. I když je skoro po sezóně – silnice z Manali zavírá v půlce září – pořád je tu snad víc turistů než místních. A aby ještě chvíli zůstali, pořádá Jammu & Kashmir Tourism každoročně první dva týdny v září Ladakh Summer Festival. Odpoledne bývá na hřišti pod palácem zápas turnaje v polu, večer pak koncert nebo procesí s tradiční hudbou a tancem na hlavní ulici. Případně Camel Safari tamtéž – což spočívá v tom, že se na chodnících srotí davy turistů, kteří nevědí, co je čeká. A po dlouhém čekání přijedou dva opelichaní dvojhrbí velbloudi a za dlouhé peníze se na nich můžete krátce svézt po ulici sem a tam. K tomu na každém rohu obchody se suvenýry. Koberce z Kašmíru. Trička Free Tibet ušitá v Nepálu. Šperky vyrobené tibetskými uprchlíky v Delhi.

Opravdová Shangri-la

Ale znáte to. Jsou místa, kde jako by ten turismus nevadil. Některým místům zkrátka neubírá. Leh je jedním z nich. Hlavní ulice je sice plná obchodů se suvenýry a cestovek, ale na chodníku před nimi místní babičky prodávají zeleninu a hned za rohem jsou krejčovství a holiči, kam chodí jen místní. A Leh vždy býval křižovatkou cest. Vedly přes něj obchodní stezky mezi Tibetem na západě, Kašmírem na východě, Indií na jihu a Čínou na severu. Vždy v něm bylo víc těch, kteří jen projížděli, než místních. Nakonec je tedy vše v pořádku. Nakonec je tedy vše při starém. I ty koberce z Kašmíru. Jen místo velbloudů nastoupily džípy a náklaďáky.

Pes: Pravda, Leh je plný turistů, ale stačí vytáhnout paty z města a vyrazit třeba do Chemrey nebo ještě lépe Lamayuru a budete tam sami. To jsou takové zapadákovy, že tam nepotkáte ani téměř žádné místní ;)

Na skále nad městem je palác, Potale v Lhase jako by z oka vypadl.
Palác
Hlavní ulice
Staré město, pohled z terasy paláce
Staré město
Zeleninový trh
Víkendový trh na hlavní ulici
Ladakh je spíš Tibet než Indie – jen ta všudypřítomná protibetská a protičínská propaganda by v opravdovém Tibetu neprošla
Nejvyšší z hor kolem Lehu je Stok Kangri (6153m), úplně vpravo.
Shanti Stupa nad městem
Shanti Stupa