Dlouhá tradice muškátového zevlingu

Projede-li po ulici jedna motorka, dá se to tu považovay za dopravní špičku. Všechny ty obchody, restaurace a stánky, kolem kterých proudili davy lidí, jako by tu nikdy nebyly. Na hlavní ulici zůstanou otevřené dva obchůdky, jedna restaurace a za rohem stánek s nudlovou polívkou. A pokud si chcete něco koupit nebo dát, obvykle musíte někoho probudit.

Banda má s flákačstvím a zevlováním staleté zkušenosti. Na Bandě se nikdy moc nepracovalo. Z Bandy totiž pochází muškátový oříšek. Až do poloviny 19. století jediný zdroj muškátového oříšku na světě. Proto se souostroví Moluky, v kterém leží, přezdívá Ostrovy koření. A pro úspěšné pěstování muškátového oříšku sice musíte přesně vědět, jak to správně dělat – ale když to víte, nemusíte dělat skoro nic.

Tajemné ostrovy koření

Kromě pěstování muškátového oříšku Banda obchodovala. Proudil skrz ní hřebíček z ostrovů Ternate a Tidore, peří rajek (tj. ptáků z ráje, čeleď paradisaeidae) ze souostroví Aru a západní Nové Guiney, kůra cryptocarya massoia, z které se vyráběli léky, a otroci. Výměnou Banda dostávala hlavně rýži a látky.

Místní prodávali muškát Arabům, ti benátským kupcům a ti za něj kasírovali těžký prachy v Evropě. Dlouho se netušilo, odkud to koření pochází. Arabové to neprozradili. Zdroj nakonec vypátrali v 1512 Portugalci, když dobyli Moluky a přinutili malajské kormidelníky, aby je dovedli na Bandy.

Portugalci se ale na Bandách nikdy pořádně koloniálně nechytli. Když se kapitán Garcia Henriques v 1529 pokusil postavit pevnost, místní několikrát napadli jeho vojáky a celou stavbu sabotovali tak úspěšně, že to nakonec vzdal. Ani křesťanství na místní neudělalo dojem. Jejich nadšení pro nové náboženství bylo takové, že se je Portugalci raději ani nepokusili konvertovat. A že Portugalci byli zapálení misionáři.

Marže 30 000 %

Pak přijela holandská Východoindická společnost. Mezi místními a Holanďany to skřípalo od samého počátku. Holanďani si stěžovali, že místní nedodržují dohody o množství, ceně a kvalitě dodávaného muškátu. Místním se zase moc nezdálo zboží, kterým Holanďani za muškát platili – těžké vlněné látky byly v tropech k ničemu. Holanďané dokonce několik místních náčelníků přinutili podepsat monopolní smlouvu, kterou následně náčelníci vesele ignorovali. Nechápali, proč by nějaký kus papíru měl něco znamenat.

Když Holanďané v roce 1609 na hlavním ostrově Bandaneira postavili pevnost Nassau, náčelníkům se zdálo, že už to přehánějí. Svolali setkání s admirálem Verhoevenem, aby to vše probrali. A admirála a jeho čtyřicet poskoků podřezali. Holanďané pak byli chvíli zaneprázdněni přetahováním se o ostrovy s Brity – ale jen co je zvládli vyhnat, najmuli si japonské žoldáky, aby to s náčelníky jednou pro vždy vyřídili. Žoldáci jich čtyřicet popravili a jejich hlavy nabodané na kůly pro výstrahu vystavili.

Následovala obrovská čistka. Když Holanďané skončili, z původních 15 000 obyvatel jich zbylo 1 000. Kolik ostrovy opustilo a kolik bylo zabito se neví. Plantáže na ostrovech Banda Neira, Ai a Banda Besar byly rozparcelované na perkeny a rozdané plantážníkům z Holandska, tzv. perkenierům. Zbylá tisícovka původních obyvatel byla přidělená na perkeny na nucené práce.

Plantáže byly i na ostrově Run. Ten byl ale docela daleko a tak se špatně hlídal. Holanďané ho proto v rámci udržení monopolu celý vypálili. Zní to jako hodně práce kvůli nějakému koření. Jenže Východoindická společnost prodávala muškát v Evropě 300× dráž, než ho vykupovala od perkenierů. Ti si přitom na ostrovech žili v nebývalém luxusu.

Plantáž jako džungle

Holanďané nakonec o monopol přišli. Na začátku 17. století souostroví na několik let ovládli Britové a odvezli pár stromů na Srí Lanku. Přesto Banda dodnes zůstala jedním z nejdůležitějších míst pěstování muškátu. A stejně jako za Holanďanů, nejvíc plantáží je na ostrově Banda Besar.

Když k němu připlouvám, připadá mi jako hřbet obrovského zvířete vystupující vysoko nad hladinu. Drápu se nahoru. Plantáže by měly být právě tam, na kopci. Po deseti nebo patnácti minutách se ocitám se na rozlehlé placce porostlé tropickým lesem. Nahodile tu rostou nápadně velké stromy s kořeny jako lopaty a s velkými rozložitými korunami. Mezi nimi sem tam nějaký banánovník. A spousta obyčejných nevýrazných listnáčů s tenkým kmenem, tak do deseti metrů výšky. Právě tyhle obyčejné jsou muškátovníky. Nemají rády přímé slunce, a proto je stíní ty velké Canarium indicum – na těch navíc rostou oříšky kenari.

Marže na muškátovém oříšku je dnes 20× nižší než za dob Východoindické společnosti: pěstitelé z Bandy ho prodávájí za 90 000 rupií/kg (180 Kč), v supermarketu ho koupíte cca za 2_500 Kč/kg. Sušené červené oplodí údajně monopolně vykupuje Coca-Cola za 80 000 rupií/kg (160 Kč). A kilo oříšků kenari se prodává 35 000 (70 Kč) – celkem dobrý, na vedlejší produkt. Některé věci se ale nemění: prodej muškátového oříšku je zatížen 40% daní – a v nejlepší tradici nedodržování smluv ji místní pěstitelé platí jen z mizivé části úrody.

Poslední perkeniér

Přes rozpadající se pevnost Hollandia s výhledem na Gunung Api se dostanu zpět dolů k moři. Míjím zarostlý hřbitov. Vedle starých náhrobních kamenů porostlých černou řasou je poměrně nový neoznačený betonový hrob pro pět lidí. Po sto metrech, na druhé straně silnice nacházím polorozpadlý dům. Jen obvodové zdi, bez střechy, s portálem bez dveří. Po stranách velká sotva čitelná písmena G a W – zkratka holandského Groot Waling, Velký Waling. Jeden z nejstarších perkenů. Založil ho Paulus van den Broeke, který sem přišel v roce 1624.

Projdu dovnitř. Velká zahrada, malým dřevěným domkem. Na lavičce pod mangovníkem sedí vytáhlý muž a připravuje sazenice muškátovníků. Má tmavý vážný a přitom přátelský obličej. Pongky van den Broeke. Poslední perkeniér na ostrovech. Že má předky i z Holandska bych nehádal. Narodil se a vyrostl ve dva tisíce kilometrů vzdáleném velkoměstě Surabaya na Jávě. „Banda mě nezajímala. Bylo to daleko. Zaostalý ostrov bez elektřiny, skoro se tam nedalo dostat.“ Přestěhoval se do ještě vzdálenější a ještě větší Jakarty. Oženil se. Čtyři děti. „Jenže v 1990 začínal být můj otec na práci na plantáži starý a můj bratr neměl zájem. A tak jsem se sem s rodinou přestěhoval. A bylo tady krásně," vzpomíná Pongky, „líbilo se nám tu víc než v Jakartě.“

V noci 19. dubna 1999, „Myslel jsem, že jdou po mně, že mě chtějí přinutit, abych přepsal plantáž a dům na ně. Tak jsem utekl,“ říká tiše, „nenapadlo mě, že by mohli něco udělat mojí rodině.“ Útočníci vyvedli jeho ženu, 8 a 12letou dceru, matku, tetu a 15letého syna na černou pláž za domem a tam je podřízli. Syn jako zázrakem přežil. Ostatních pět leží na rodiném hřbitově – na tom, který jsem minul 100 metrů odtud. V tom neoznačeném betonovém hrobě.

Policie vrahy vypátrala. Byli odsouzeni. Dostali osm až dvacet let. Byli mezi nimi i Pongkyho sousedi. Někteří už jsou z vězení venku. Zpátky na Banda Besar. Pongky je občas potkává. Někteří ho žádali o odpuštění… Nikdo ale nebyl schopen vysvětlit, proč k masakru došlo.

Prasečí pomsta

Všichni křesťané byli nakonec donuceni ostrov opustit. „Konvertoval jsem k Islámu, jinak bych musel také odejít,“ říká tiše Pongky. „Mám 12 ha plantáž s pěti tisíci stromy. Po tom, co zabili mojí rodinu, je to to jediné, co mi zbylo,“ dodává, „co jiného jsem mohl dělat.“

Domy po ostatních křesťanech zabrali muslimové, kteří se přistěhovali z Ambonu. Ale ještě předtím z opuštěných stavení utekla prasata, která křesťané chovali. Zdivočela. Nemají na ostrově žádné predátory. A pro místní muslimy jsou to natolik špinavá zvířata, že se nechtějí špinit ani s jejich odstřelem. Prasata tak volně pobíhají po ostrově, ničí muslimům ovocné sady, okusují muškátovníky a vyrývají sazenice, žerou zeleninu pěstovanou v záhonech. Jako trvalá připomínka toho, co se stalo.