Gunung Api, pekelná hora
Loď z vydlabaného kmene jen-jen se převhrnout. Každá vlnka klidného moře je jak tsunami. Bojím se i dýchat. Chlapík co mu loď patří, sedí za mnou a nevzrušeně pádluje. Kolem lodí naložených muškátem. Kolem japonské rybářské lodi, co tu skupuje a mrazí tuňáky. Najmul jsem si ho za pár tisíc rupií, aby mě převezl od mola v přístavu na Bandaneira přes úžinu na Gunung Api, protější ostrov.
Gunung Api je zároveň nejvyšší hora v soustroví Banda. Chystám se na ní vylézt. Kdyby se měřilo od mořského dna, je to skoro šestitisícovka. Od hladiny jen kulatých 666 m. Jako každý kopec v Indonésii i Gunung Api je sopka. Říká se, že její kouř býval důležitým orientačním bodem pro plachetnice obchodníků s muškátem. Naposledy vybuchla v 1988. Zničila přitom všechny tři vesnice, co na ní byly a svou severní a jižní stranu pokryla černým lávovým polem. Bandaneira, největší „město“ sousostroví, které je jen pár set metrů přes moře, mělo tenkrát štěstí. Vítr foukal na druhou stranu. Právě odtud jsem na Gunung Api každý den koukal z verandy guesthousu. Doporučil mi to majitel: „Jasně, až nahoru vede cesta, nedá se zabloudit. A shora je nádherný výhled, rozhodně to stojí za to.“
Komáři a mouchy
Na druhém břehu mě čeká příjemně chladná džungle. Pavučiny přes cestu. Stín. Mokro. Vůně rozkládajícího se listí a bahna. Příjemný chlad. Spousta otravných moskytů. Za pár minut jsem u altánku, jediného orientačního bodu viditelného z Bandaneiry. Ten je přece tak ve čtvrtině cesty, říkám si. To budu nahoře hned, zajásám.
Jenže po pár krocích džungle prořídne a stromy jsou najednou sotva tři čtyři metry vysoké, jako by ani nestínily. Místo chladu horko. Místo bahna vysušená načechraná sopečná půda. Bortí se a ujíždí pod nohama, na každé dva tři kroky nahoru sklouznu jeden dolů. Svah je tu tak prudký, že se musím chytat stromů a větví a přitahovat se rukama, abych se neskutálel až do dolů. Tohle není výšlap na horu. Tohle je jako lézt na několik set metrů vysoký strom. Je mi vedro. Leje ze mě pot. Kolem krouží otravně bzučící mouchy. Možná jsem si měl vzít víc než dva litry vody…
S hlavou mezi mraky
Po hodině, spíš hodině a půl šplhání začne kopec zmírňovat. Stromy zmizí. Jen tráva a bodláky na zemi. A mraky. Jsem v mracích. Vrcholek možná dvacet metrů ode mě. Už tam budu! Ještě pár kroků a země najednou končí a já málem padám do několik set metrů hlubokého kráteru. Opatrně do něj nahlížím, jeho stěny jsou porostlé stromy. Hlína pod nohama je měkká. Houpe se. Kraj se drolí. Země je tak horká, že na ní neudržím ruku. Z puklin stoupá pára. Když odpluje mrak, mám výhled na ranvejí přeťatou Bandaneiru hned pode mnou, za ní dlouhý hřbet ostrova Banda Besar. Na druhé straně v dálce Ai a za ním spíš tuším Run. Jinak samá hluboká modrá. Nepoznám, kde je obzor. Moře plynule přechází v nebe.
O dva dny později u snídaně se mě Heike a Martin z Německa ptají: „Tys byl nahoře, jaký je ten výstup? Dá se to?“ Koukají přes přístav na sopku. „Plánujete vylézt nahoru?“ vyzvídám. „To záleží, jaký to je,“ smějou se. „Docela to jde,“ odpovídám. „Až nahoru vede cesta, nedá se zabloudit. A shora je nádherný výhled, rozhodně to stojí za to,“ prodám jim to ještě.
