Připoujte se, prosím – nebo jak chcete
Osamělý stolek v prázdné chodbě prázdného hotelu Maulana. Holka kolem dvaceti si píše moje jméno do ošoupaného školního sešitu. Na stránku nadepsanou datem odletu. Tím jsem si zabookoval letenku zpět na Ambon. „Mám zaplatit hned?“ ptám se. Pokrčí rameny a pomalu se usměje. „Jak chceš. Hned, zítra, před odletem na letišti.“ Přijde mě to na 350 000 rupií. 600 Kč.
Na soustroví Banda jsem se dostal trajektem Pelni z Ambonu. Deset hodin přes noc na zelí. Jinak to nešlo. Létala sem jedna jediná aerolinka – NBA – a ta zrovna žádala o obnovení dopravní licence. Nikdo nevěděl, kdy to vyřídí a jestli licenci vůbec dostanou. A v přístavu se zrovna příhodně objevila loď.
Jenže když jsem viděl zdejší ranvej, bylo mi jasné, že tohle chci zkusit. Napříč ostrovem, na jediném jakž-takž placatém místě, kam se vešla. Sotva 900 m dlouhá, z toho 250 m na východním konci nasypaných do moře. V půlce zlomená do docela prudkého kopce. Na obou koncích moře a hned za ním hory – muškátový Banda Besar na jedné, sopka Gunung Api na druhé. A NBA pak pár dní po Novém roce dostalo novou licenci.
Nejlepší doprava na letiště
Letiště je kousek od města. Někdo z místních flákačů by mě na něj určitě svezl za dolar nebo i půl na motorce. Ale na různá jiná letiště jsem už jel snad vším, čím se dalo. Autobusem. Vlakem. Metrem. Taxíkem. Tuktukem. Cyklorikšou. I na té motorce. Ještě nikdy jsem nešel pěšky. Jdu pěšky. Plánuju to vzít zkratkou, přes ranvej.
Na prahu ranveje postává chlápek v uniformě. Opírá se o motorkou. Hlídá dráhu. Aby na ní nikdo nelez, až bude letadlo přistávat. „Ale tím letadlem já letím! Musím na letiště,“ říkám. „Ty letíš na Seram?“ ptá se trochu překvapeně. „Na Seram?“ Sakra, že bych si spletl den? „Ne, do Ambonu,“ odpovídám. „Tak to máš spoustu času,“ uklidňuje mě. „Za deset minut teprve přiletí z Ambonu, nabere lidi, poletí na Seram, pak zpátky sem a až potom se bude vracet do Ambonu. Máš aspoň hodinu čas.“
Jako v odrbaným autobusu
O hodinu a půl později nastupuju do CASA C-212-200. STOL (short take-off and landing, „krátký vzlet a přistání“) s pevným, nezatahovacím podvozkem. Vypadá jako indonéský autobus s křídlama. Od letušky, která s námi nepoletí, dostávám krabičku se snídaní. Sakra, to člověk nedostane ani u mnohem dražších letů po Evropě – a těm se říká lowcost. V krabičce kelímek vody, rýže s něčím neurčitým zabalená v banánovém listu a portugalský dortík s vaječným krémem.
I kabina připomíná odrbaný indonéský autobus. Jen o málo lepší. Sedačky přišroubované podezřele nakřivo. Jak to zrovna vyšlo. Místa pro dvacet lidí. Skoro všechna obsazená. Kokpit nemá dveře. Sedám si hned do první řady. Mám tak dobrý výhled na piloty. Předpisově podle manuálu provádí pre-flight check. Koopilot cvakne vypínačem nad hlavou. Nad sedadly se sporadicky rozsvítí pár značek „Připoutejte se“. Automaticky sáhnu po pásu. Nic nenahmatám. Podívám se – a zjišťuju, že žádný pás na mojí sedačce není. Krása. Takhle by to mělo fungovat všude.
Mezitím dorolujeme na konec dráhy. Na ten na kopci. Hned jak se odlepíme do země, prudce nahoru a doleva. To abychom nenarazili do hřbetu ostrova Banda Besar. Obletíme sopku Gunung Api a zamíříme na západ. Směr Ambon. Za okénkem modrá vlnící se prázdnota. Skákající delfíni. Nejlepší let v životě.
PS: Letová hladina byla 3500 m (kabina není tlakovaná) a cestovní rychlost se pohybovala kolem 300 km/h, prozradil mi kapitán po přistání. Měl velkou radost, že to někoho zajímalo.
