Na ostrovy koření pluju na zelí
Podle plavebního řádu mě čeká 14 hodin na trajektu Pelni z Ambonu na soustroví Banda. Na lístku mám napsáno ekonomi. Nejlevnější třída. V přístavu se nic jiného narychlo koupit nedalo. Jdu dolů do podpalubí a nahlížím dovnitř. Společná kajuta, tak 20 × 20 m, řady nízkých stupínků na spaní z ošoupaných prken. Někam bych se vmáčknul, ale popravdě, je tu úplně plno. Maličká okénka beznadějně zavřená. Kouř hřebíčkových cigaret. Rachtání větráků nezpůsobuje ani zdání čersvého vzduchu.
Nejraději bych se natáhnul venku na palubě. Jako spousta dalších. Jenže pak bych nemohl spát a musel bych celou noc hlídat baťoh, abych o něj nepřišel… „Mohl bych si tu nechat batoh?“ zkouším to na vrchního stewarda v lodní kanceláři. „Jasně,“ vypadá trochu překvapeně. „Ale celou noc k němu nebudeš moct, bude tady zamčeno,“ dodává. Skvěle. Přesně to potřebuju. Za pět korun si od někoho kupuju půlku lepenkový krabice od ledničky – karimatku nemám a ležet přímo na tvrdé studené ocelové palubě se mi nechce.
U stolečku v zahradnictví
Původně jsem chtěl letět. Jenže o místních dopravních spojeních v Indonésii nikdo spolehlivě nic neví. Na Bali se dalo zjistit jen to, že pokud něco létá, pak to létá z Ambonu. V Ambonu se ukázalo, že dvakrát do týdne létá aerolinka NBA. Pokud zrovna nežádá o prodloužení licence. Jako právě teď. Létat se tedy zase bude po Novém roce. Možná. Nevíme. Říkali v hlavní – a jediné – kanceláři NBA u stolečku v zahradnictví.
Tak jsem to ze zahradnictví vzal do přístavu. Třeba během následujícího týdne popluje Pelni. Pelni je něco jako České dráhy. Jen místo vlaků provozují obrovské osobní lodě, které obeplouvají Indonésii a stejně jako české vlaky zastavují i v těch největších zapadákovech – i když do některých se dostanou jen jednou za měsíc. A měl jsem zatracený štěstí. Ráno přistála béžovo-bílá KM Tatamailau. Směr Banda. Vyplouvá večer. Na její palubě si teď s v ruce kartónem hledám nějaké klidné místo, kde na mě nikdo nešlápne.
Jak se spí na zelí
Probouzí mě kapající voda. Začalo pršet. Sakra. Drapnu kartón a rozespale jdu prozkoumat palubu o patro níž. Nikdo tu není. Jen hromady pytlů se zelím naskládané do výšky dvou metrů. Lehnout si není kam. Když tu se vynoří indonéský chlapík. Knírek, pleš. Tak čtyřicet – snad, i po těch letech se mi věk u místních špatně odhaduje. Ukáže mi nahoru na hromadu. „Nahoru? Je to v pořádku? Nepomačkám zelí?“ Zavrtí hlavou. „Up! Sleep OK!“ Šplhám po pytlech. Kartón nebudu potřebovat. Tu se odněkud zjeví dvě holky. Trochu podezřívavě na mě koukají. Knírek, pleš jim něco vysvětluje. Rozesmějí se a odejdou.
Nevím, komu zelí patří. Možná je ten chlápek jen náhodný kolemjdoucí, co mi to dovolil. Je mi to jedno. Zelí je hrbolaté, ale kupodivu pohodlné. O dost pohodlnější než tvrdá paluba. Nestudí. Pruží. A neprší sem.
Ranní halekání
Probudí mě až ranní halekání lodního muezina. Po něm se u mikrofonu vystřídá pět dalších hlasů a přezpívají Allāhu akbar. Jako by si náhodní pasažéři také chtěli užít s mikrofonem. Což je pravděpodobně přesně to, co se stalo. Slunce ještě nevyšlo, ale už je světlo. Přestalo pršet. Paluba je pořád mokrá. Všude jsou kaluže. Vzduch je kovově modrý.
Na oceánu za obzorem pluje několik temných stínů. Souostroví Banda. Uprostřed téměř dokonalý kužel Gunung Api. Vypadá jak kresba sopky dítěte z mateřské školy. Na těhle pár ostrůvcích uprostřed širého 6_km hlubokého oceánu žije cca 15 000 obyvatel. Sto metrů dlouhá Tatamailau s výtlakem přes 6 000 tun patří ve flotile Pelni mezi ty menší. Ale když se protahujeme úžinou kolem domků hlavního města Bandaneira k přístavu, připadá mi loď obrovská. Jako by byla dočasně největším ostrovem široko daleko…
