Alpy 2018, den 1: po práci do Domažlic

Na začátku července jsme si s mojí Japonkou půjčili na celé léto motorky. Hondy. Já skoro-terénní CRF250L. Japonka skútr PCX125. Po Asii máme oba najeto desetitisíce kilometrů. Po Evropě jsem najel nejvíc asi v motoškole. Japonka ani to ne. Řidičák dělala v Japonsku. První výlety tak byly přiměřeně ambiciózní velikosti našich strojů. Krušné Hory. Saské Švýcarsko. Jižní Čechy a kousek Rakouska. Ale samozřejmě. V Evropě je jen jedno místo, kam jako motorkář prostě musíte jet. Alpy.

Otevřeme mapu Evropy a plánujeme. Pojedeme na týden. Od víkendu do víkendu. Devět nebo deset dní. Vezmeme to do Švýcarska kolem Bodamského jezera. Zastavíme se v Lichtenštejnsku. Opíšeme okruh přes Svatého MořiceDavos. Přejedeme průsmyk Stelvio do Itálie. Zpátky domů se vrátíme přes DolomityGroßglockner Hochalpenstraße. Největší stereotypy? No jasně! Vyrážíme příští víkend.

Sádroví trpaslíci a orezlé pumpy

V pátek hned po práci vyrážím z sám Prahy. Japonka vyjela už po obědě. Aby měla po cestě čas se kochat. Sejdeme se v Domažlicích. Svítí slunce, pětatřicet stupňů. Krása. Jedu po staré plzeňské. Přes Zličín. Lesy na Beroun. Po objížďce na Zdice a Žebrák. A pak přes vesnice, co nevím jak se jmenují, ale nějak si je matně pamatuju z dob, kdy z Prahy do Plzně žádná dálnice nevedla. Je to pomalejší, ale vidím kus Česka, na který po otevření dálnice všichni zapomněli. Zkrachovalé rozpadající se motoresty. Prázdná asfaltová nástupiště pro sádrové trpaslíky, kteří odešli za lepším životem do Německa.

Do Plzně ještě tak 30 km. Pomrkává na mě Červená kontrolka. Sakra. Chtěl jsem tankovat až v Plzni. U Levné pumpy. Nevím, kolik na Červenou kontrolku ještě ujedu. Zastavuju u první benzínky. Beru pistoli. Na starém rzí ohlodaném stojanu zarachotí nuly. Zmáčknu spoušť. Nic. Ze dveří boudy zamračeně vykoukne bába. „Musíte to zase pověsit a nejdřív se platí tady u mě!“ nevrle na mě haleká. Aha. K další pumpě nehledě na Červenou kontrolku určitě dojedu.

U Ejpovic se připojuju na Dlouhou rovinku z kopce k pivovaru. Z náhle temné zamračené oblohy na mě padá pár obrovských ledových kapek. Najednou je mi v tričku zima. Že bych zastavil a vytáhnul mikinu? Moc se mi nechce. A sotva dojedu k pivovaru, kapat přestane. Ale hned na Velké křižovatce za centrem, kde modrá tabule slibuje Domažlice, je ne-déšť zpátky. Třeba tomu zase ujedu, říkám si. Takhle to pokračuje dalších třicet čtyřicet kilometrů. V každém lese mě čeká mrazivý vzduch. Mezi poli roje malých mušek a teplo.

Horšovský Týn, náměstí
Horšovský Týn, zámek (už bylo zamčeno, tohle pár týdnů předtím)

V Horšovském Týnu slunce konečně začne zase vyhrávat. A když pár minut před sedmou vjíždím na dlouhé dlážděné náměstí v Domažlicích, je i přes dramatické mraky na nebi celé zlatě zalité sluncem. Ukázkové pěkné náměstí – renesanční loubí, dolejší brána, kašna a nepřehlédnutelná bílá věž přilepená ke kostelu Narození Panny Marie. Nevím, že je šikmá, a tak si toho nevšimnu. Na lavičce u kašny na mě čeká a mává Moje Japonka.

Domažlice, kulinářská velmoc

„Zaparkujte si to na zahrádce,“ mávne majitelka penzionu rukou směrem do chodby. Než se zeptám, kudy to máme objet, zapře klínem prosklené dveře. Ať to vezmem přímo dlouhou předsíní po kachlíčkové podlaze. Je to trochu z kopce a tak jedeme ukázněně samospádem s vypnutým motorem.

Bílá věž u kostela narození Panny Marie je šikmá

Výběr restaurací je typicky maloměstsky podivný. Úplný knajpy nebo podniky typu chceme-být-něco-extra-ale-nějak-nevíme-jak. Nic mezi. Projdeme náměstí tam a zpět. A pár ulic kolem. Vypadá to, že nejpopulárnější je Tex Mex Burger Bar Restaurant. To je ta druhá kategorie. Dáváme si burger – a musím uznat, že je překvapivě dobrý. Houska, maso, omáčka, vše pěkně vybalancováno. Pravda, není úplně dobře zkonstruovaný a tak se po pár ukousnutích začne v rukou trochu rozpadat. Ale na Domažlice dobrý ;)