Alpy, den 4: sýr k snídani, bouře k večeři

Pár minut po sedmé ráno. Ač takhle brzo a v horách, slunce už začíná ohřívat vzduch. Čeká nás další tropický den. Balíme stan a jedeme do Švýcarska. Snídani si dáme někde po cestě.

Hned za hranicí sjedeme z hlavní na malou lesní silničku. Ukazatel slibuje vesnici Heididorf. Moje Japonka se na ní těší už pár týdnů. V okolních horách se odehrává japonský animovaný seriál Heidi, děvčátko z hor, který vznikl podle knižní předlohy od Johanny Spyri. Pracoval na něm Miyazaki Hayao. Jen tenkrát ještě nebyl slavný. Zastavujeme na parkovišti mezi loukami. U jeho vjezdu nás vítá sousoší HeidiPetra a několika koz.

Moc jsme si to předem nenastudovali. Až na místě zjišťujeme, že k pastvině, kde Heidi v létě bydlela v malém domku, je to dobře hodinový trek do kopce. Já knihu nečetl. Seriál neviděl. Pro mě by to byla jen taková procházka obyčejně hezkými švýcarskými horami. Japonce se nechce do kopce. Prohlížíme si tedy jen „zimní dům“ ve vesničce. A je tu i kopie toho z pastviny. Japonka říká, že až na okno v podkroví, vypadá úplně stejně jako v seriálu.

Možná jsme šplhat měli. Domek nahoře na pastvině stojí už přes dvě stě let. Inspiroval Johannu Spyri, když psala knihu. Miyazaki si ho byl také prohlédnout. Naskicovat a nafotit okolní scenérie. Nadýchat se vzduchu. Domek a pastvina a hory tam nahoře jsou autentické. To vesnička Heididorf tady dole je příkladná ukázka hyperreality. Byla postavena někdy před dvaceti lety. Jako turistický cíl pro Japonce a Korejce, kteří se sem jezdí podívat, ale nemají čas šplhat do hor.

Alpy hurá!

Popojíždíme pár kilometrů do městečka Maienfeld. V supermarketu na přísném historickém náměstí celém z kamene kupujeme pecen bílého chleba a kus sýra. A pytlík tradičních švýcarských perníčků. Ty se u kasy ukážou dražší, než žlutá cedulka akce slibovala. Mávnu na tím rukou – a to ještě nevím, že mě v následujících dnech mnohokrát zachrání před hladem (Japonka perník nerada). Snídáme u staré kamenné kašny se sníženým korytem pro zvířata po jedné straně.

Dnes bychom chtěli vykreslit nedokončenou 200 km osmičku a skončit večer v Davosu. Za Chur se silnice začne zvedat. U jezera Heidsee ve Valbella pořád svítí slunce. Ale už jsme v 1 500 metrech. Na teplotě je to poznat. Pod koženou bundu oblékám ještě lehkou letní péřovku. Teď nevím, že ji několik následujících dnů nesundám.

Lai da Marmorera
Pohled z hráze přehrady Lai da Marmorera

Silnice dál stoupá. Na nebi se začínají honit mraky. Spadne pár kapek. Napravo před námi mezi smrky párkrát probleskne dokonale posečená prohnutá stráň. Hráz přehrady. Pár serpentin a jsme nahoře. Užíváme si výhled na Lai da Marmorera. Nepříjemně tu fouká, ale i tak máme radost. Mrakům a dešti jsme ujeli.

Projedeme vesnicí Bovio a v serpentině pár kilometrů nad ní vidíme poslední osamělé stromy skrčené v závětří. Dál už jen tráva, kamení a ostrý horský vzduch. Hrozivá krása neobydlené krajiny. A pak se na pravé straně silnice objeví rudá věž. Pět pater. Klenutá okna. Hvězdicová základna. Zamčeno. Později zjišťujeme, že je to dočasné divadlo, které bude v roce 2020 opět rozebráno.

Ještě jedna zatáčka a zastavujeme na průsmyku Julier (2 284 m). Po modrém nebi líně plují načechrané oblaky. Vrcholky hor jsou o pět set metrů výš. Ale vypadají skoro na dosah. Parkoviště plné motorek. Stánek s párky a pár stolů s lavicemi.

Neviditelná jezera u Sankt Moritz

Z průsmyku padáme do údolí. Těsně než vjedeme do tunelu, zahlédnu pod námi nádherně azurovou vodu plnou surfařů a jachtařů. Ani mě nenapadne, že by to mohlo být jedno z jezer na jih od Sankt Moritz, na která se chceme podívat. A tak mě překvapí, když nás najednou vítá cedule Sankt Moritz.

Ta voda bylo jezero Silvaplana. Spolu s jižnějším Sils jsme ho chtěli vidět. Je to jen pár kilometrů zpět. Ale vracet se nám nechce. Bílé oblaky se mezitím stihly přeměnit v černé mraky. Zvedá se vítr. Včera se mi zdálo, že je skoro zbytečné horko. Japonka o tom nepochybovala. Ale bylo to výrazně lepší než tohle. Rychle mrknem do mapy a jedeme dál. Snad naivně doufáme, že dešti ujedeme. Jako už dneska jednou.

Vodopád Albula

Čtvrt hodiny za Mořicem odbočujeme z údolí řeky Inn. Doleva. Na západ. Na úzkou silnici nahoru do hor. Na Albulapass. Vypadá to, že ty černé mraky jdou do Mořice právě odtud. Možná bychom měli Albulu vynechat? Ale co my víme. Vzdáme to a zmokneme na hlavní do Davosu… U druhé vracečky míjíme auto v protisměru. Celé od deště. Sakra. Natahuju zářivě žlutý nepromok z pracovních oděvů. Návleky na boty. Moje Japonka na sebe hodí jen obyčejnou pláštěnku. „To stačí,“ říká.

Štíty nad průsmykem Albula

Tři zatáčky a z nebe padají proudy vody. Místo silnice řeka. Moje rukavice nejsou nepromokavé. Nechci, aby se mi nacucaly. Cpu je do tankvaku. Zkouším jet bez nich. Vzduch je tak mrazivý, že to prostě nejde. Najdu po kapsách dva obyčejné mikrotenové pytlíky. Navlékám si je na ruce. Kupodivu to funguje dobře. Je v nich sucho a teplo. Jen musím ruku kolem plynu sevřít trochu silněji. Mikroten klouže. Japonka jede bez rukavic. A bez pytlíků. „Vždyť není taková zima,“ tváří se jako by nic.

Na Albulapass (2 315 m) už jenom poprchává. Zima je pořád. Fouká tu. Jedna horská bouda. Neutěšené a opuštěné. Slova, která mě napadají. Venku není ani jeden člověk. Jak kdyby tu před pěti lety zavřeli. Ale hádám, že bouda funguje. U vchodu je zameteno. Klika ohmataná, ne rezatá. Na plácku mezi kalužemi parkuje několik aut.

Albula a stožáry

Ujedeme další kilometr. Je po dešti. Zastavujeme v zatáčce u kamenného mostu. Užíváme si výhledu. Po krajině plují zlověstné stíny mraků. Stromů je tu jen tolik, aby daly vyniknout prázdnotě strmých štěrkových splazů plazících se z ostrých hřebenů. Stožáry vysokého napětí a neviditelné vrnění elektřiny jen umocňují dojem osamělosti. Krásně nepřátelská vysokohorská krajina.

Vodopád u Filisur

Ani ve Filisur neprší. Silnice je pořád mokrá. Kousek za městem je slavný Landwasser-Viadukt. Od parkoviště dobře kilometr pěšky lesem. Dnes bychom rádi dojeli až do Davosu. To je ještě 30 km. Je už skoro půl páté. Rozhodujeme se viadukt vynechat. Sotva odbočíme do hor, vjedeme do deště. Dál před námi to vypadá ještě hůř. Za námi, nad Filisur, je nebe o dost světlejší. Vracíme se. Podíváme se na viadukt, přespíme v kempu u řeky a do Davosu vyrazíme zítra, plánujeme.

Chlapík v kempu nám ukazuje na plácek pod borovicí. Kousek od sprch. Rychle stavíme stan. Házíme dovnitř věci a hned do města. Koupit něco k večeři. Než ten jediný supermarket zavře. Bereme šunku a sýr a bochník čerstvého křupavého bílého chleba.

Jdeme lesem ve strmém svahu. Pěšina téměř kopíruje vrstevnici. Zbývá nám už jen pár set metrů. Je podivné šero – do západu přitom zbývají dobře tři hodiny. Pleskne pár velkých měkkých kapek. Sotva se nasoukám do nepromoku, padá z nebe voda. Jak kdyby jí někdo lil z kýblu. Vzdušná vlhkost asi tak tisíc procent. Japonka se pláštěnkou ani nezabývá. „V tomhle to stejně nepomůže,“ krčí rameny. Fičí tak, že se smrky vlní jak stébla trávy. V temné bělobě je vidět sotva na pár metrů. Podruhé vzdáváme viadukt. Vracíme se do kempu.

Lai di stan

Stojíme pod stříškou u sprch. Koukáme na stan v dešti. Moje Japonka je promočená snad až na kost. Klepe se zimou. Nevíme, jak otevřít stan, aby nám do něj hned nenapršelo několik kýblů vody. Čekáme, až bouřka přejde. Ukusujeme chleba se šunkou a se sýrem. Japonka se co pět minut chodí ohřát pod horkou sprchu.

A pak najednou pršet přestane. Japonka si jde do stanu pro suché věci. „Uvnitř je sucho,“ hlásí radostně. Výborně. Ale zatímco se Japonka sprchuje, přitáhne další bouřka. Snad ještě silnější. Aspoň, že kratší. Za dvacet minut je pryč. Teď je se sprchou řada na mně. Rozepnu stan a… uvnitř je voda. Podlážka začala prosakovat. Tropiko je nacucaný kus hadru.

Vytahuju mobil. Koukáme na booking na penziony v okolí. Nejdřív zjistíme, na kolik by nás přišlo ubytování někde v suchu – pak se půjdu zeptat majitele kempu, jestli nemá nějakou chatičku. Jen co seřadím výsledky podle ceny, vynoří se zpoza rohu potutelně se usmívající majitel. „To není dobrý, co,“ kývne směrem k našemu stanu. „Jsme pod vodou,“ přikyvujeme. „Pojďte se mnou,“ vykročí. Zavede nás ke karavanu a otevře dveře. „Dneska budete spát tady,“ říká vítězoslavně. Měkoučký koberec. Velká postel. Sucho. Krása.

Kemp ve Filisur, den poté. Před karavanem PCX mojí Japonky, vzadu za borovicí moje CRF.