Alpy, den 5: přes Stelvio do Itálie

Když ráno vykoukneme z karavanu, svítí skrz mraky slunce. Ne moc přesvědčivě. Procházku k železniční mu viaduktu raději neopakujeme. Nechceme zase přivolat bouři jako včera. Balíme mokrý stan, v kterém jsme nespali. A ještě než vyrazíme na cestu, zastavujeme se v supermarketu pro snídani. Jako vždy chleba a sýr.

Za půl hodiny jsme v Davosu. Jedno z nejznámějších horských středisek. Každoročně se tu schází Světové ekonomické fórum. Takový švýcarský Špindl, kam se jezdí rekreovat boháči. A tak mě překvapí, jak obyčejně působí. Strohé čisté město. Okolní krajina je na Alpy obyčejná. Okolí Mořice bylo mnohem spektakulárnější. Podobně slavná Cortina d'Ampezo v Itálii se za pár dní ukáže na úplně jiné úrovni. Ani nestavíme.

Jehličnaté lesy, mrazivé tunely

Kousky ranní modré oblohy jsou ty tam. Na obloze visí nepřátelsky šedivé mraky. Ale neprší! Z Davosu pomalu klesáme po skvělém asfaltu mělkým údolím. Deset kilometrů táhlých plynulých zatáček. A pak najednou jedna prudká vracečka. Zatočí se o 180° kolem železničního terminálu autovlaku.

Ani si nestačím nádraží s pruhy a bránami pro nakládaná auta prohlédnout. Schramstne nás tunel Gotschna. Dlouhá rovná mrazivá roura. Přes čtyři km. Hned za ní most pověšený na dvou pilířích do V. A směrovka Landquart rovně… Landquart? To nemůže být správně. Tamtudy jsme projížděli včera. Zastavujeme na krajnici. Koukáme do mapy. Zatraceně. Někde v Davosu jsme minuli odbočku. Jsme na správné silnici. Ale jedeme opačným směrem. Zpátky přes most. A ledový tunel.

Policajt z Davosu

Vracečku za tunelem už znám. Užívám si ji. Vím, že je na ní nový asfalt. Že je široká a mírně do kopce. Přesně taková, aby to ve švýcarsky precizně předpisových osmdesáti byla skvělá zábava. Kdybych nejel na CRF, už bych brousil stupačku, namlouvám si. V půlce oblouku si všimnu výstražného trojúhelníku u pravé krajnice. V protisměru nikdo. Zatáčku trochu utáhnu, ale zůstanu ve svém pruhu. Začnu zpomalovat. Vyhlížím, co z toho bude…

Na krajnici stojí dva policajti. A mávají na mě. Ať zastavím. Všechny papíry. Moje. Japonka, zdá se, nic špatného neudělala. „Víš, proč jsme tě zastavili?“ Ani nečeká na odpověď. „Měl jsi hlavu v protisměru. Není to moje hlava. Mně je to jedno,“ pokračuje. Když je ti to jedno, tak co se staráš, pomyslím si. „Drž se víc svého kraje, rozumíš?“ Jo, rozumím. Ale nic nejelo – a hlavu jsem měl v cizím pruhu proto, že jsem se vám vyhýbal, nevysvětluju. „Ano, rozumím, budu se snažit,“ odpovídám rebelsky.

Až teď si všimnu, že na trávě na dece leží třetí policajt. Má radar s dalekohledem na trojnožce. Vypadá, že si hraje na odstřelovače. „Kam vůbec jedete?“ ptá se už přátelsky ten, co mi dával rady. „Na Stelvio,“ přiznávám se. „Tak to musíte do Davosu. Na první křižovatce zahněte doleva přes koleje. Je tam značka na Flüelapass,“ radí teď už s úsměvem.

Mrholení, déšť a lesy

Zpět v Davosu na první křižovatce zahneme doleva přes koleje. Jak ukazuje šipka Flüelapass. V opačném směru šipka chyběla. Silnice je nečekaně úzká. Jak kdyby měla skončit po pár metrech u nádraží. Ta se nedala nepřejet. Za deset nebo patnáct minut jsme nahoře na průsmyku Flüela. Jsou tu dvě horské boudy, ale i tak tu panuje tradiční švýcarská neutěšená opuštěnost. Následuje – také už tradičně švýcarské – honění se zlověstnými mraky. Silnice je místy mokrá, ale dešti se zatím úspěšně vyhýbáme.

Flüelapass, 2 383 m. Po otevření tunelu Vereina není celoročně udržován a v zimě je neprůjezdný
Flüelapass, 2 383 m. Bouda působí lehce zapomenutě

S každým ujetým kilometrem je krajina spektakulárnější. Z temně zelených jehličnatých lesů všude stoupá pára. Za nimi se zvedají prudké vysoké stěny hor. Kus za Zermez zastavujeme u ústí tunelu Munt La Schera. Patří energetické firmě Engadiner Kraftwerke AG. Ta si ho tu v šedesátých letech vyrazila pro přepravu materiálu na stavbu přehrady Punt da Gall na italské straně hřebenu. Ale ukázalo se, že je to zároveň skvělá zkratka do Livigna – a tak je tunel od roku 1968 otevřený pro veřejnost. Protože je sotva široký sotva dva a půl metru, doprava v něm proudí kyvadlově. Vždy čtvrt hodiny v jednom směru. Dnes je zavřený úplně. Nevadí. Do Livigna namířeno nemáme. Zastavili jsme, protože občasné mrholení se změnilo v měkký déšť. Házím na sebe nepromok. „Z toho nic nebude,“ kouká moje Japonka nejistě na temné nebe.

Přejedeme Offenpass (2 149 m) a pokračujeme širokým údolím. Déšť opět přejde v občasné mrholení. Třeba se ještě pořádně rozprší, říkám si. Když už jsem na sebe navléknul ten nepromok. Snad se nakonec nerozprší, říkám si. Včerejší potopa nám snad stačila. Kolem půl druhé jsme v Santa Maria Val Müstair. Poslední vesnice ve Švýcarsku. První zmínky ve 12. století. Uliční plán podobně starý. Úzká hlavní silnice se klikatí mezi starými kamennými baráky. Naprosto nepřipravená na automobilovou dopravu. Náklaďáky a autobusy se tu sotva protáhnou.

Déšť to definitivně vzdává. Japonka měla pravdu. I silnice je tady suchá. Fouká, ale chvílemi se objevuje i slunce. Na jediné křižovatce ve vsi, pod směrovkou Stelvio / Umbrail sundávám nepromok. Vyrážíme vzhůru.

Vzhůru!

Stoupáme snad nejprudší částí svahu. Lesem. Po úzké silnici. Po zatraceně utažených vracečkách. Někde jsem četl, že asfalt na Stelvio prý nic moc. Rozbitý a samá díra. Asi je to pravda. Ale mojí CRF je to jedno. Měkce rovná cokoliv jí přijde pod kola. To podvozek na PCX není nic moc. Japonce to musí drncat. Říkám si, když na ni čekám na mini-parkovišti hotelu Alpenrose. Vypadalo to, že tu bude výhled do údolí. Ale je jen z terasy restaurace. Jen pro hosty.

Za minutu možná dvě se v zatáčce objeví bílé PCX. „To vůbec nejede! Plný plyn a nedostanu z toho víc než čtyřicet!“ směje se Japonka. Kvalita asfaltu zjevně není ten největší problém. Jedeme dál. Jedeme výš. Údolí se pomalu rozestupuje. Les postupně střídají nekonečné horské louky. Silnice se narovnává. Nebe je čím dál tím modřejší.

Červené vlajky s bílým křížem osaměle tleskají větru. Hranice s Itálií. Umbrailpass. Cedule říká, že jsme 2 503 m vysoko. Ale když Švýcaři průsmyk naposledy přeměřili, měl jenom 2 501 m. Ceduli nechali. I tak je to nejvýše položená silnice ve Švýcarsku. My ale máme namířeno výš. Po pár stech metrech míjíme odbočku dolů na Bormio. Na křižovatce je pár opuštěných domů. Značky tak osamolepkované, že se skoro nedají přečíst. Ještě nám zbývá skoro 300 výškových metrů. Ale průsmyk už je na dohled. Za loukou přesekanou potoky v kamenných korytech.

Výhled na Stelvio pass z Umbrailpass

Passo dello Stelvio

2 757 m. Kolem šedivé mimozemské štíty s ledovci. K jednomu z nich vede přes měsíční krajinu lanovka. Někde tam nahoře se lyžuje. Silnice je tu otevřená od června do září. Ale i v létě tu může napadnout 20 cm sněhu. Denní teploty můžou spadnout pod 0°C. Však je Stelvio druhý nejvyšší silniční průsmyk v Alpách. Jen o sedm metrů nižší než nejvyšší Col de l'Iseran (2 770 m) ve Francii. Dnes je ale krásně. Slunečno. 20°C.

Cyklisté se fotí u cedule s nadmořskou výškou
(Asi) nejvýše položený stánek s klobásami u silnice v Evropě

Je tu neuvěřitelně živo. Jako kdyby kolem silnice otevřela horská vietnamská tržnice. Cyklistická trička, čepice a cetky s potiskem Stelvio. Sluneční brýle, deštníky, pohledy. Duše a pumpičky. Spousty lidí. Smějící se unavení cyklisté se v zářivě barevných dresech fotí u cedule se jménem průsmyku a nadmořskou výškou. Přes silnici stánek s grilovanými klobásami. Hotely u silnice. Horské boudy na kopcích vysoko nad silnicí. Restaurace a bistra. Pizzerie na terase. Úplný opak zádumčivě opuštěných ne-přátelských švýcarských průsmyků.

Ještě musíme z průsmyku dolů. Po nesmyslně se kroutící silnici strmým úbočím. To bude snad ještě větší zábava než cesta nahoru. Vyrážíme. Seshora to nevypadalo, ale je tu docela provoz. A všichni, kdo mají víc než dvě kola, projíždějí zatáčky zbytečně pomalu. Skoro krokem. A na rovinkách nemá mých dvě stě padesát kubíků dost síly na předjíždění. Možná je to řešení mého dilematu – užívat si silnici nebo výhledy, napadá mě. Možná mám jet klidně a kochat se. Ale kdykoli poklidnou rychlostí dojedu další autobus nebo dodávku nebo bachraté SUV, odpověď je jasná. Předjet! Prohlédnu si zatáčku shora a když je v protisměru volno, naklopím to co se dá a protáhnu se dopředu. Bolí mě svaly na rukou a ramenou od zatáčení. Je to nádhera.

Stan na střeše

Skrz kamení a trávu padáme až do hlubokého úzkého studeného údolí. Na jeho dně teče po kamenech horská říčka. Zatočíme se kolem cedule 47. zatáčka. Vzápětí poslední neoznačená čtyřicátá osmá. Pak skrz krátkou galerii. Dál teď už zvolna dolů zvolna se vinoucí silnicí. Skrz temné lesy. Jednu nebo dvě liduprázdné vesnice.

Pár minut před pátou se údolí najednou široce rozevře. První město pod průsmykem. Prad am Stilfser Joch. Italsky Prato allo Stelvio – ale v tomhle koutě Itálie italsky snad nikdo nemluví. Nacházíme turistické informace ve vstupní hale plaveckého bazénu. „Nevíte o nějakém levnějším bydlení ve městě?“ ptám se kluka za pultem. Stan je po včerejším ne-kempování pořád nacucaný vodou. Že bychom v něm dnes spali, o tom ani neuvažujeme. „Samozřejmě,“ přikývne. Klik klik. Tiskána zabzučí. „Tyhle mají volno,“ podává mi seznam. Šest penzionů. S fotkami. Všechny 60–80 €. „Který byste nám doporučil?“ nemám moc energie na výběr. Na papíře vypadají všechny podobně. „Tyhle mají volno,“ rozpačitě zopakuje. „Tak Cafe Ortler Zimmer,“ vybírám jeden ze dvou nejlevnějších. Ten přímo v centru.

Za necelých 60 € skvělé. Menší pokoj s velkým francouzským oknem směrem od hlavní silnice. Výhled na hory za městem. Snídaně v ceně. O patro výš obrovská střešní terasa zalitá sluncem. Až na pár lehátek úplně prázdná. Rozkládáme na ní stan a tropiko. Nafukovací karimatky. Boty. Ať vše pěkně uschne.

Starý obrovský kamenný domy poházený v novější zástavbě. Každý z nich vybavený cedulkou se stručnou historií.

„Na večeři jděte do Gasthof Stern,“ doporučoval recepční. „Mají skvělou pizzu a dobrý ceny.“ Ale asi bychom tu skončili i tak. Ostatní restaurace zely poloprázdnotou. Gasthof Stern je až nepřiměřeně populární. Sedáme si na poslední volná místa k jednomu z dlouhých venkovních stolů. Menu v němčině a italštině. V tomhle pořadí. Ani jedním jazykem pořádně nemluvím – ale oběma docela rozumím. V sekci Místní speciality je několik jídel s Pfifferlinge / Finferlo. Nevím co to je. Zní to legračně. Odvážně objednáváme čerstvě pfifferlingovou pizzu – a dostáváme pizzu s čerstvými liškami. Je skvělá. Druhá, se šunkou z divočáka také. Recepční nekecal.

PS: Sledujete, jak jsem ani jednou nepoužil slovo „špagety“ pro popis horských silnic v Itálii?