Alpy, den 8: přes Großglockner na klobásy

Vstáváme v šest ráno. Dnes nás čeká Großglockner-Hochalpenstraße. Snad nejslavnější alpská vyhlídková silnice. Chceme ji mít jen pro sebe. Nebo aspoň skoro. Otvírá sice už v pět – ale to bude ještě děsná zima.

Dáváme si pořádnou snídani. Vytahujeme motorky ze stodoly. Sjíždíme dolů do vesnice. Heilegenblut je v tuhle hodinu strašidelně tichý a prázdný. Všude zavřeno. Nikde ani noha. Za pět minut jsme u platební brány. Silnice se rozšiřuje na tři nebo čtyři pruhy. U každého prosklená budka pod dřevěnou střechou. Otevřená jen jedna. 26 € za motorku. Výběrčí nám podává samolepky, mapky a vstupenky. Usmívá se, jako by schvalovala, že jsme tu tak brzo. Na první křižovatce zamíříme doleva. Na vyhlídku Kaiser Franz Josef Höhe.

Nádherná široká silnice. Mírně stoupá úbočím svahu. Zábavná zatáčka za zatáčkou. Skvělý asfalt. Okolní krajina je snad ještě lepší. Vysokohorské louky. Vodopády. Říčka s přehradou hluboko v údolí. Zbytky sněhu na kopcích. Špičaté skály řežou nízko plynoucí neproniknutelné mraky. Ostře ledový ranní vzduch. Lezavo. Jako by Alpy majestátně ukazovaly, že nejsou atrakcí pro turisty. Že naše pohodlí a bezpečí je vůbec nezajímá.

Osm kilometrů ledu

Značky varují před padajícím kamení a slibují pobíhající sviště a kamzíky. Projedeme dlouhou galerií. Zdálky vypadala jako zip, co drží kopec pohromadě. Parkoviště na Kaiser Franz Josef Höhe zeje skoro-prázdnotou. Je tu možná deset aut. Patrový parkovací dům prázdný úplně. Rakouská vlajka na stožáru hlučně povlává ve větru. Vstávali jsme správně. Výhled na ledovec Pasterze máme jen pro sebe. Informační tabule říká, že je přes 8 km dlouhý. Největší v Rakousku. Obrovská masa studeně a neviditelně se posunujícího ledu. Před ledovcem koryto plné kamení. Na jeho dně jezero s mléčně zelenou vodou. Mezi písčitými naplaveninami plují po jeho hladině zářivě tyrkysové kry.

Tyrkysové kry v mléčně zelené vodě jezera pod ledovcem
Parkoviště na Kaiser Franz Josef Höhe je téměř prázdné

Lanovka dolů k ledovci otvírá až v deset. Na to čekat nebudeme. Jdeme se aspoň projít kolem. Vystoupáme nad parkoviště. Zamíříme k soše Františka Josefa, který odtud v roce 1 856 obdivoval Großglockner. „Mně už procházení stačí,“ říká Japonka poté, co si prohlédne sochu. „Počkám na tebe na parkovišti,“ vrací se zpět. Já pokračuju po pěšině v trávě. O pár minut dál by měla být horská bouda – a od ní cesta dolů na silnici, po které jsme přijeli. Ujdu pár desítek metrů – a jen kousek pode mnou stojí na zadních na kameni tři svišti v řadě. Jako by vyhlíželi turisty.

Svišť na kameni vpravo dole

Hochtor: místo průsmyku tunel

Vrátíme se zpátky na křižovatku. Doleva nahoru na Hochtor. I tady naprosto perfektní asfalt. Mýto zjevně k něčemu slouží. Silnice klikatě stoupá studeně zelenými loukami. K temným mrakům se přidalo mrholení. Odborně se o takovém počasí říká je pěkně hnusně. Ale navzdory všemu je to nádhera. Vzduch pořád stejně studený jako brzo ráno. Aspoň nejedeme zbytečně rychle. Užíváme si nádhernou krajinu.

Na Hochtor
Teploměr na Hochtor ukazuje 10°C

Projíždíme tunelem. Jako by na druhé straně nic nebylo. Jen světlo a prázdnota. Postupně zpomalujeme. Abychom byli připraveni na všechno. Ale svět na druhém konci tunelu nezmizel. Vynoříme se v hustém měkce bílém mraku. Je vidět sotva na pár metrů. Silnice pomalu klesá a spolu se ztracenými metry se zlepšuje viditelnost. Zastavuju a fotím. Japonka jede napřed. Překvapivě na mě mává jen o pár zatáček dál. „Byli tady svišti! Ale než jsi přijel, utekli. Ani jsem nestihla vyndat foťák“, ukazuje na stráň nad silnicí.

Bílé výhledy z Edelweißspitze

Byl to jen trik. Ani nevím, kdy se to změnilo. Ale jsme v mracích. Neprší. Ale mrholením bych to už nenazval. Projíždíme studenou vodní párou. Voda nepadá v kapkách. Je prostě všude. Silnice je mokrá. Klouže jak ledovka. Je vidět na pár metrů. Doslova. Jedu sotva třicet. I tak mě každá zatáčka překvapí. Japonka, předpokládám, jen slepě následuje moje zadní světlo.

Když vyjedeme na Edelweißspitze, parkoviště je prázdné

Odbočku na Edelweißspitze málem přejedeme. V té mlze není vidět. Nahoru jedeme jen tak pro pořádek. Po dlažkách, které kloužou ještě víc než asfalt na hlavní. Prázdné parkoviště. Jdeme se podívat alespoň do obchodu se suvenýry. Je v něm teplo. Prodávají pohledy a knihy s fotografiemi. Prohlížíme si, jak to tu vypadá, když je něco vidět. Mezitím přestane pršet. Že by mraky nakonec odpluly? Že by bylo něco vidět? Čekáme skoro hodinu. Sem tam bělobou probleskne slunce. Sem tam se rozestoupí a ukáže sníh na štítech v dálce. Ale nic víc.

Silnice dolů se ztrácí v mracích

Deštěm a zimou do Bavorska

Z Edelweißspitze je to až k Zeller See jenom z kopce. Na třiceti kilometrech spadneme skoro o dva tisíce metrů. Opět zmizíme v bílé mlze. Ale jak klesáme, stanou se z ní temné mraky nad námi. Chtěli jsme pokračovat na západ a pak přes Kitzbühl. Ale západní obzor je podezřele tmavý. Kopce jsou tam schované za stěnami deště v dálce. Pojedeme nejprve na sever kolem jezera. Na západ to stočíme až pak, rozhodujeme. Snad to bude o ty dvě údolí dál lepší. Horší to být nemůže.

Kousek za jezerem ale začne hustě pršet. Nevypadá to, že by mělo dneska přestat. Nevypadá to, že by mělo vůbec kdy přestat. Jedeme dál. Na Grießenpass (975 m), snad nejnižším průsmyku našeho výletu, svítí na tabuli u silnice velkými červenými písmeny 14°C. O čtyři víc než na Hochtor. Moc se mi to nezdá. Mám na sobě snad všechno. Termoprádlo. Džíny. Letní péřovku. Koženou bundu. Nákrčník. Rukavice. Nepromok. Od pusy mi jde pára. Nestíhám stírat vodu z helmy a přes kapky sotva vidím. Je mi zima. Moje Japonka, stejně jako ve Švýcarsku, jede bez rukavic. Jak to sakra dělá?

U Zellersee skoro neprší

Za lepšího počasí bych řekl, že okolní krajina je téměř idylická. Žádné ostré štíty. Žádné strmé svahy. Široké údolí. Louky a smrkové lesy. Přátelské vesnice. Prototyp Rakouska. Po nekonečné hodině dorazíme do St. Johann in Tirol. Zase máme na výběr. Doleva – kratší, lepší silnice. Doprava – delší, menší silnice. V mapě je lemovaná zeleným pruhem. Vyhlídková. Mraky nad lepší silnicí jsou snad ještě černější než ty nad námi. Nad vyhlídkovou se nebe zdá světlejší. Třeba to tentokrát vyjde, namlouváme si. Vyrážíme po vyhlídkové.

Bavorské moře

Hned za St. Johann jsme z deště dešti venku. Ještě to nevíme, ale vydrží to až do Mnichova. Zima je pořád. Nepromok si nechávám. Jako ochranu před studeným větrem. Mapa nekecala. Vyhlídková vede po plochém dně malebného průlomového údolí průzračné říčky Großache. Kousek před německou hranicí se připojíme zpátky na hlavní. Projedeme Kössen a cesta nás zavede do divočejší části údolí. Nalevo v kaňonu Entenlochklamm pod námi prudce teče řeka. Je spíš jen slyšet. Ve výhledu nám brání smíšený temně zelený les. Silnice je mokrá. Líně z ní stoupá pára. Jednou nebo dvakrát mi v zatáčce uklouzne přední kolo. Naštěstí bez následků.

Přejedeme hranici. Ani ne za půl hodiny vynecháme návštěvu jezera Chiemsee. V tomhle počasí by nám při pohledu na „Bavorské moře“ byla akorát větší zima. Radši jedeme dál. Anonymní zemědělská krajina. Žluté cedule s typicky německými názvy měst a vesnic. Riedering. Rosenheim. Bruckmühl. Posledních třicet kilometrů do Mnichova je nekonečných. Už tam skoro jsme. Ale jen skoro. Jsem unavený. Je mi zima. I Japonka uznává, že je zima. Rukavice ale pořád odmítá.

Hromady masa v Mnichově

Ubytováváme se v hotelu Star Inn Hotel München Schwabing, by Comfort. Upravený panelák na severu Mnichova. Podařilo se nám ho včera najít na bookingu. 50 € na noc bez snídaně je v Mnichově skvělá cena. Hodíme věci na pokoj a vyrážíme na večeři do centra. Bez plánu. Zkoušíme to v okolí Marienplatz. Jako hledat něco na Staromáku v Praze. Projdeme až na malé náměstí před Frauenkirche. Restaurace Augustiner Klosterwirt v moderní budově Mnichovské banky vypadá nadějně.

Uvnitř to působí, jako by tu restaurace byla už pár set let. Kamenné podlahy. Poškrábaná ochozená prkna. Spousta tmavého dřeva. Masivní nábytek. Stoly bez ubrusů. Narváno. Zatraceně hlučně živo. I přes tradiční jméno a interiér je to nová restaurace. Otevřela teprve v 2013. I když na tradičním místě. Stával tady klášter augustiniánů. Ti v něm v roce 1328 založili pivovar. Augustiner-Bräu. Ten funguje dodnes – a kromě pivovaru na Landsberger Straße kus za hlavním mnichovského nádraží provozuje tuhle restauraci. Objednáváme Reise durch die bayrische Küche:

  • Gegrillte Schweinshaxe / grilované vepřové nožičky,
  • gebratenes Schäufele (aus der Schweinschulter mit Kruste) / pečené ramínko s křupavou kůží,
  • original Nürnberger Rostbratwürste und das Beste von der Enter / pravé norimberské klobásy a To nejlepší z kachny,
  • dazu gibt es Kartoffelknödel / k tomu bramborové knedlíky,
  • warmen Kartoffelsalat / teplý bramborový salát,
  • frisches Fasskraut und Apfelblaukraut / čerstvé kyselé zelí a červené zelí s jablky.

20 € na osobu. Dvě osoby minimum. Ale je tam všechno, co bychom si mohli v Bavorsku přát. Servírka s úsměvem objednávce přikyvuje.

Hromada masa by byl lepší název. Kachna je skvělá. S křupavou kůžičkou. Maso tak křehké, že se dá krájet lžící. Vepřové ramínko také. Typicky mnichovské vepřové nožičky marinované v černém pivu jsou z masa kupodivu nejslabší – ale pořád dobré. Lehké německé bramborové knedlíky. Teplý bramborový salát. Výborný, jako snad kdekoliv v Německu. To vše na hromadě zelí – červeného s jablky, i obyčejného bílého. Japonka chválí augustiniánské pivo. Není to večeře, jakou bych si chtěl dát každý den. Ale po dni zimy a deště je to ta nejlepší.