Alpy, den 6: špek, štrúdl a Dolomity

Hned ráno z Prato allo Stelvio vyrážíme do Merana. Vede tu jen jedna silnice. Údolím řeky Adige. Mezi sady s dokonale nalinkovanými řadami ovocných stromů. Hlavně jabloně, ale pěstují se tu i meruňky a exotičtější ovoce. Sem tam nenápadné ukazatele na továrny na slavný tyrolský špek.

Italská malebná venkovská idyla – nebýt toho, že silnice je úzká a plná náklaďáků. Merano jen projedeme. Necháváme si ho „na příště“. Zbývajících 30 km do Bolzana švihneme po neplacené dálnici-nedálnici. U pumpy kupujeme obložené bagety k dopolední svačině – čerstvé, se sýrem, rukolou a špekem. Sakra, takhle dobré by měli mít i v Česku. Z točícího se stojanu ještě vybírám mapu Dolomit. Mám radši papírové mapy než GPS navigace.

Bazalková zmrzlina

Zastavujeme v Bolzanu. Včera i předevčírem jsem viděli jen samé hory. Dneska to nebude jinak. Tak ať to máme trochu rozmanitější. Parkujeme u nádraží. Na chodníku pod stromem. Je tu vyhrazené parkoviště pro motorky. Po italsku tu parkuje o pár desítek motorek a skútrů víc, než se sem vejde.

Laubengasse, Bolzano

Velké náměstí před katedrálou je podivně prázdné. Ale úzké ulice starého města hned za ním jsou plné lidí. Procházíme po Laubengasse. Středověky úzká hlavní nákupní ulice. Obchody v podloubí na obou stranách. Samostatně stojící výlohy pod oblouky. Arkýře ve vyšších patrech. Dojdeme na Obstplatz. Kde je – překvapivě – ovocný a zeleninový trh. Navíc pár stánků s houbami a tyrolským špekem a salámy. V podezřele populární zmrzlinárně s podezřele hipsterským názvem Gelateria artigianale by Nicolas si dáváme bazalkové gelato. Krémové. Osvěžující. Skvělé.

Zpět na parkovišti u nádraží. Se sebezapřením programuju navigaci v telefonu. Potřebujeme se vymotat z města. Dostat se na starou výpadovku na Brener. Z ní pak správně odbočit. Mapy.cz to zvládnou lépe než já s papírovou mapou 1:250 000. Kdo ví, jaká bolzanská předměstí bychom si prohlédli.

Hned u prvního sjezdu z výpadovky nepochopím instrukce navigace. Místo odbočení jedeme dál rovně. Mapy přepočítají. Navrhují odbočku o pár kilometrů dál. Tu pro jistotu také přejedeme. Otáčíme se zpět. Čekal jsem nějakou podstatnější křižovatku. Ale navigace nás posílá na malou silničku přes krytý dřevěný most. Moc se nám to nezdá. Ale žádný zákaz tu není. Přejíždíme most. Několik dalších kilometrů pokračujeme po úzké asfaltce. Sotva na jedno auto. Prudce do hor. Lesy, mezi loukami a pastvinami. Na mojí papírové mapě tahle cesta není. Nerad uznávám, že GPS navigace nemusí být vždy špatná. (Později zjišťujeme, že na mapách od Google tahle silnice také není.)

Špek a štrůdl

Zastavujeme v Ortisei u Panficio Hofer. Vývěsní štít slibuje tyrolské speciality. Štrúdl a špek. Kupujeme ciabatty – jak jinak – se špekem. Těsto je krásně lehké, samá díra. Hromada voňavého uzeného špeku nakrájeného na průhledné plátky. Dáváme si i druhou specialitu – štrúdl. Japonka je spokojená, že ač pořádně pocukrovaný, není příliš sladký. Má pravdu. Jablka jsou krásně sladká a zároveň příjemně a čistě kyselá, těsto křupavé. Výborný. Jen by v něm nemusely být rozinky. K těm mám podobný vztah jako ke kečupu – dobrý, ale všechno přerazí.

Za Ortisei začínají archetypální Dolomity. Na obzoru se objevuje barikáda masivu Sella. Objíždíme ho z jihu. Přejíždíme stejnojmenný průsmyk. Vysoké kamenné útesy se sráznými stěnami po levé straně máme na dosah ruky. Štíty s bizarně tvarovanými balkony a monstrózními příčnými zlomy. Nejsme zdaleka tak vysoko jako včera na passo dello Stelvio. Krajina je ale neméně monumentální a nádherná.

Silnice dolů z passo Sella do Arraby. Hora napravo je masiv Sella, vzadu Pordoi

Falešné ledovce

Vysoké okrové stěny v ostrém odpoledním slunci jsou skoro bílé. Ještě bělejší jsou obrovská suťová pole, která byste si na první pohled spletli se ledovci. Zářivě zelené travnaté pláně. Passo Pordoi. 2 239 m. Druhá nejvyšší silnice v Dolomitech. Hranice mezi Jižním TyrolskemBenátskem. Koukáme na lanovku, která jede nahoru na jeden z okrových útesů. Na Pordoi. Zpáteční za 20 ‎€. Seshora bude určitě skvělý výhled. Už jsou skoro tři hodiny. Ale Cortina není daleko. Tak padesát nebo šedesát km. Po cestě už jenom jeden průsmyk. Tak za hodinu a půl bychom tam měli být. Na lanovku žádná fronta. Kabina jede každých deset minut. To stihneme.

Lanovkou na Pordoi

Vystupujeme na oslepujícím světlem zalitou bílou kamenitou pláň. Skály v dálce načechrávají rychle plynoucí měkké mraky. Nic tu neroste. Těch pár drnů seschlé trávy mezi kameny jen zdůrazňuje, jak vyprahlá je okolní krajina. Nepozemská strohá krása. Scházíme pár metrů dolů k velkému ocelovému kříži. Opatrně stoupáme na oblouk přírodního kamenného mostu. Užíváme si výhled na silnici hluboko pod námi. Na tmavé zádumčivé věže nad průsmykem Sella, pod kterými jsme před půl hodinou projížděli.

Mírnou oklikou přes pláň se vracíme zpět k lanovce. Po stezce, co vede k horské boudě, neustále přicházejí další a další turisté. U boudy se pěšina připojuje na Traumpfad München–Venedig. Na víc než pět set kilometrů dlouhou Cestu snů z Mnichova do Benátek. Ti, co u boudy už nemají sílu slézt do údolí traverzem v příkrém suťovém poli, jdou sem na lanovku. Dolů chce jet o dost víc lidí než nahoru. Kupodivu ve frontě nečekáme dlouho. Za půl hodiny jsme dole.

Bomby v tunelu

Projedeme známé zimní středisko Arabba a začneme stoupat na Passo Falzarego. To bude dnes poslední průsmyk. Najednou na mě Japonka zatroubí. Zastavujeme na krajnici. „Ztratila jsem karimatku!“ ukazuje překvapeně na prázdné místo na sedle za sebou. O pár kilometrů dřív tam ještě pod gumovým pavoukem byly dvě. Teď je tam jen jedna. „Jeď napřed, vrátím se a mrknu se po ní,“ říká mi. „Počkáš na mě nahoře a zatím si to tam v klidu vyfotíš,“ přidává. A tak jedu napřed. Stoupám po očíslovaných serpentinách podél vysokých zdí z bílého kamene. V krátkém tunelu do zatáčky skoro nahoře zní i moje dvěstěpadesátka mocně. Tři zatáčky a jsem nahoře.

Pár posledních zatáček na Passo Falzarego

Japonka dorazí jen pár minut po mně. Spokojeně se směje. Na sedle pod utaženějším pavoukem jsou zase dvě stočené nafukovačky. Tu ztracenou našla jen o pár zatáček níž ležet u silnice. Chvilku přemýšlíme o dalším výletu lanovkou. Jezdí odtud červená kabina na Picollo Lagazuòi. Ale jednou lanovkou už jsme dnes jeli. A blíží se večer. Neradi bychom do Cortiny dojeli až za tmy. Navíc zajímavější cesta nahoru bude po ferratě, která vede tunely z první světové. To je tak na dvě nebo tři hodiny nahoru, dvě dolů. Lagazuòi si tedy necháváme „na příště“. Stejně tak silnici, která odbočuje na passo Valparola – a která v odpolední slunci vypadá lákavě.

„Máme plno a bude pršet“

V Cortina d'Ampezzo zkoušíme zopakovat včerejší trik s ubytováním. Následujeme šipky (i) neproniknutelným systémem jednosměrek kolem centra. K bývalému nádraží nad městem. Je tu akorát interaktivní tabule s mapou ubytování. S telefonem vedle na sloupu. Sakra. Vybírám jen penziony a B&B. Vyhledat. Dostávám seznam **** hotelů. Ceny většinou neuvedené. Nebo tak 400 euro za noc. Aha. Tak plán ká.

Dva km na jih od města. Zastavujeme u brány kempu. Slezu z motorky, Japonka nestihne ani to – a z okýnka recepce se vykloní chlápek a vyvěsí tabulku s nápisem Plno. Sakra. No nic. Zkusíme to v druhém kempu. Je hned přes ulici.

„Máme plno,“ říká mi holka na recepci. „Máme jenom malý stan,“ zkouším to. „Bohužel, máme plno i pro malé stany,“ opakuje s chápavým úsměvem. „Pár minut dál po silnici je další kemp. Zkuste to tam,“ navrhuje. „A když se tam nechytneme, je něco dál v okolí? Cokoliv, kde by byla šance se ubytovat za rozumné peníze,“ využívám toho, že umí dobře anglicky a ochotně radí. „Tady blízko už nic není a všude bude narváno. I v městech kolem, Cortina je i v létě hodně oblíbená a všechno je tu proto drahý,“ zamýšlí se. Co se dá dělat. „Moc díky za info,“ otáčím se k odchodu. „Počkej, na druhé straně města, tak pět kilometrů na sever je ještě jeden kemp! Tak když tak tam,“ napadne ji.

„Třetí“ kemp, vzadu Monte Antelao (3 264 m), druhá nejvyšší hora italských Dolomit

Už zdálky nás u třetího kempu vítá neproniknutelná hradba stanů a karavanů. To moc nadějně nevypadá. „Máte volné místo pro stan?“ ptám se na recepci. Spíš aby se neřeklo. „Jasně,“ přikývne chlapík. Jako by to byla úplná samozřejmost. Zatímco si opisuje pasy, všimnu si stojánku se zítřejším datem a obrázek sluníčka. O dnešní noci ani slovo. „Bude v noci pršet?“ ptám se. „Asi jo. Jako každou noc.“ Zatraceně, vzpomenu si na Filisur. „Hodně?“ vyzvídám. „Ne, to ne, jen prostě něco spadne,“ uklidňuje mě. Sedne na kolo a vede nás kempem na náš plac. „Tady, kdekoliv,“ mávne rukou na kus trávníku. „Nebo támhle, kde se vám to líbí víc,“ ukáže na plácek pod borovicemi.

Menší bazilika svatého Filipa a Jakuba

Na večeři jedeme zpět do města. V Cortině není drahé jen bydlení. Restaurace jsou na to podobně. Nakonec vybíráme Ristorante Pizzeria Il Ponte. Kousek od hlavní nákupní ulice. S výhledem na nepoužívaný železniční viadukt. Snad nejpopulárnější podnik ve městě. „Jestli chcete stůl uvnitř, musíte počkat,“ ukazuje servírka na dlouhou frontu. „Bude to tak na hodinu,“ dodává, „ale jestli vám nevadí sedět venku, je to bez čekání.“ Sedáme si venku. Na malou terasu přímo nad hlavní silnicí. S výhledem na viadukt bývalé železnice. Objednáváme pappardelle ai funghi porcini a pizzu s krémovým základem, rukolou a bresaolou. Obojí je skvělé. Ještě lepší než včera.

Moc jsem nechápal, čím si Davos zasloužil svou slávu a oblibu mezi boháči. Tady tomu rozumím. Cortina je příjemné horské město. I přes svou drahotu nepůsobí nafoukaně a exkluzivně. Ale hlavně, okolí je naprosto spektakulární, s nádhernými výhledy na monumentální štíty Dolomit snad odkudkoliv z města.