Alpy, den 3: pekelné Švýcarsko

Sedm ráno. Vystrčím hlavu ze stanu. Azurová obloha. Letní vůně. Tráva a voda nedalekého Bodamského jezera. Jasný příslib horkého dne.

Trajekt přes Bodamské jezero. Vepředu moje CRF, za ní PCX

Je neděle. Německo. Všude bude zavřeno. Snídani si dáme někde na benzínce, plánujeme. Ale než se vymotáme z úzkých silniček kolem jezera na hlavní, v Kressbronn am Bodensee narazíme na otevřenou pekárnu. (Mají zahrádku a kromě chleba prodávají i kafe.) Kupujeme sladké německé pečivo. Snídáme na lavičce ve stínu pod stromem na návsi.

B31 nás provede okrajem Friedrichshafen. Odtud pocházel Ferdinand von Zeppelin. Tady vyráběl své vzducholodě. A zřejmě to tu bylo inspirativní pro letecké inženýry. Kromě Zeppelina tu svou továrnu založil Dornier. A Maybach. Který, než se pustil do výroby luxusních limuzín, vyráběl motory pro zepelíny. Turistická brožura, kterou jsem ráno prolistoval na recepci v kempu, slibovala v okolí Bodamského jezera spousty dalších zajímavých míst: hrady na každém kopci, květinový ostrov Mainau, vrchovinu Allgäu, kterou jsme včera jen profrčeli. Dělám si poznámku: udělat si extra výlet jen k Bodamskému jezeru.

Meersburg o 20 km dál si budu pamatovat jako „dlouhou zatáčku z kopce do přístavu“. Poslušně podle instrukcí personálu předjíždíme dlouhou frontu aut až na trajekt. Platí se přímo na palubě. Průvodčí se strojkem na lístky kolem krku obchází cestující. Co mu jeho chatrná angličtina stačí, snaží se nám prodat levnější lístky. Pro malé motorky. Jen o trochu méně chatrnou němčinou mu říkám, že CRF je 250 cm3, ale PCX jenom 125 cm3. Tváří se spokojeně. Může nám prodat aspoň jeden levnější lístek. Šetříme 60 centů.

Plavba netrvá déle než čtvrt hodiny. Loď měkce klouže přes jezero. Dopolední slunce v modravém oparu prosvětluje modrozelenou hladinu. Jako by sama voda zářila. Japonka má ráda lodě a také září. Trajekt jsme vybrali jako trochu zábavnější zkratku do Kostnice. Ještě to nevíme, ale bude to vrchol dnešního dne.

Kostnice: krevety mistra Jana Husa

Upálení mistra Jana Husa. 1 415. Kostnice. Snad každý si to pamatuje z dějepisu na základní škole. Parkujeme pod stromy nedaleko Husova domu – říká se, že v něm strávil posledních pár dní života, ale pořádně to nikdo neví.

Münster – katedrála, kde Jan Hus obhajoval své učení a kde byl odsouzen

Procházíme se starým městem. Kostnice je největší město na břehu Bodamského jezera. Ale je tu liduprázdno. Ticho. Klid. Potkáváme jen pár turistů kolem Münsteru – katedrály, kde Jan Hus obhajoval své učení. Kde byl odsouzen. Možná jsou všichni zalezlí doma. Nebo se povalují u vody. Je poledne. Ranní svěžest je dávno pryč. Vzduch se v ulicích starého města ani nehne. Ze zdí a kamenných ulic sálá horko.

Dáváme si v Nordsee k obědu speciální letní menu – kyblík smažených krevet a citronádu – a vyrážíme dál. Šipky Schweiz nás dovedou k hranici. Není tu žádná zeď. Nebo plot. Nic, co by jasně rozdělovalo město na německou a švýcarskou část. Ale boční ulice zdánlivě zbytečně vedou do slepých konců. Jiné se znenadání zatočí zpět. Na nečekaných místech jsou vysoké živé ploty. Jen ta hlavní ulice se kroutí mezi domy až k zvednutým závorám, které dnes už nikdo nehlídá.

Asi usnu a upadnu

Silnice rychle uhne od jezera do anonymní zemědělské krajiny. Skoro placka. Louky. Pole. Žádný lesy. Dlouhé rovinky. Sotva postřehnutelné zatáčky. Oranžové radary na každém kilometru připomínají předepsanou rychlost. Mimo obec závratných 80 km/h. Starostlivě se tu dodržuje. Za překročení o 6 km/h dostanete pokutu 100 €. Za 140 km/h na okresce minimálně rok vězení. Taky sleduju spíš čísla na rychloměru než silnici.

Je vedro. Mám horko rád. Ale tohle je moc i na mě. Vzduch se v ostrém poledním slunci tetelí nad asfaltem. Nikde žádný stín. Jako bych si pustil horký fén. Tabule u silnice hlásí 38°C. Jedu jen v tričku. Bez rukavic. Moc to nepomáhá.

Asi usnu a upadnu. Přistihnu se, že mám radost z každé vesnice nebo městečka. Je šance, že v něm bude semafor. A na něm červená. Budu muset zastavit. Pak si užiju chuligánské vrrráááá-(dvojka)-vrrá-padesát. Normálně tohle nedělám. Tady je to jediná zábava. Vím, že ještě nejsme v Alpách. Ale proč jsme sem sakra vůbec jezdili? Podobně to vidí i Japonka. A to jede na obyčejném skútru.

Rozptýlení v Sankt Gallen

Zastavujeme v Sankt Galen. Japonka si všimla, že mapy.cz tu slibují nějakou památku UNESCO. Cokoliv bude vítané zpestření. Necháváme motorky na parkovišti u největší křižovatky v centru. Je to podezřelé. Všude kolem jsou značky s bizarně komplikovanými pravidly parkování. Tady není žádná. Jen místa nalajnovaná na asfaltu. Snad nás nezavřou.

Nad pěší zónou se třepotají švýcarské vlajky. Město je ještě liduprázdnější než byla Kostnice. Nejsou tu ani místní, ani turisté. Všude je zavřeno. A pak na nás bez varování zpoza rohu vykoukne ona památka UNESCO. (Bývalé) benediktinské opatství svatého Havla. S katedrálou s nečekaně světlým barokním interiérem. S nádhernými freskami na stropě. S jednou z nejstarších a nejdůležitějších klášterních knihoven na světě. Kterou, jak už začíná být naší tradicí, si necháváme na příště. Snad proto, že o ní v tu chvíli nevíme a tabulka u pokladny ji dostatečně nevychvaluje.

Ze Sankt Gallen silnice kopíruje železniční trať. Spolu s ní mírně a vytrvale stoupá. Stoupala už předtím – ale začalo to tak nenápadně, že jsem si toho nevšimnul. Zatím to nejsou žádné velehory. Ale jsou hory. Krajina je najednou zábavnější. A objevují se první opravdové zatáčky. Maximální povolená osmdesátka mi přestává vadit.

Nastoupáme do tisíce metrů. Železnice zahne pryč. Silnice začne dramaticky klesat do Altstätten. Je to sotva 8 km. Ale 600 výškových metrů. S dalekými výhledy do širokého placatého údolí Rýna. Ten tu ani náhodou nevypadá jako druhá největší evropská řeka. (Po prvním Dunaji, nepočítáme-li nějaké ruské potoky.) Za ním se bez varování prudce a spektakulárně zvedají Alpy jako příslib dalších dní.

Hory ožívají cvakáním falešných zubů

Necelých 20 km na jih od Altstätten Rýn přejedeme. Kulatá cedule s erbem a nápisem Fürstentum Liechtenstein uprostřed mostu tiše naznačuje, že překračujeme státní hranici. Na pohled se nic nemění. Lichtenštejnsko vypadá úplně obyčejně. Energie a viditelné bohatství, obojí tak typické pro podobné mikrostáty, tu chybí. Žádné Monaco. Žádný Hong Kong. Ani Andorra la Vella.

Hlavní město Vaduz je se svými 5 425 obyvateli vesnice. Největší Schaan na tom s necelými 6 000 není o nic líp. Obě působí jako nedávno připojené čtvrti na okraji Prahy. Roztahané vilky a domky. Spousta zeleně. Klid. Pár větších budov kolem hlavní silnice, aby se neřeklo. Suchdol a Újezd nad Lesy. Jen české kutilství a improvizace tu jsou nahrazeny švýcarským pořádkem a přísností.

Za půl hodiny přejedeme celou zemi od severu na jih. Ubytováváme se v kempu v prudkém svahu. Dámy na recepci jsou strašidelně zorganizované a opatrně přátelské. Stan, dvě motorky, dvě osoby, 30 švýcarských franků. „Bazén můžete používat zdarma.“ Po horkém dni dobrý plán. Bazén je až úplně nahoře. Šplháme k němu po terasách mezi zaparkovanými karavany. Většina je tak obestavěná plůtky, předsíňkami a záhonky, že odtáhnout je je téměř nemožné.

Voda v bazénu je studená. Ne horsky a zatraceně. Přiměřeně. Pro den jako byl ten dnešní tak akorát. Je tu daleký výhled do údolí a hory naproti. S rychle klesajícím sluncem ale rychle klesá i teplota vzduchu. Balíme to a jdeme najít večeři.

Hrad Vaduz – oficiální rezidence knížete nachází se na skalnaté plošině nad stejnojmenným hlavním městem. Nepřístupné veřejnosti.

Lichtenštejnsko je snad ještě bezvýznamnější kulinářská destinace než Domažlice. Restaurace v kempu vypadá celkem dobře. Řízek, nejlevnější jídlo na jídelníčku, přijde na 42 švýcarských franků. Skoro 1 000 Kč. Víc, než kolik jsme dali za kempování. Na hlavní silnici cestou do Vaduzu míjíme dvě restaurace. Obě zavřené. V samotném městě je kostel, muzeum a autobusák. Nic víc. Kupujeme bagety u pumpy. Jíme na lavičce u pošty. (Později ještě najdeme stánek s kebabem a pizzou a jednu zahrádku na dobře schované pěší zóně.)