Téma: Východní Anatolie

Je měkce zářivé ráno. Vzduch čerstvě chladně voní. Vracíme se strašidelně temným rozestavěným tunelem zpátky do Yusufeli. Přejedeme most, před kterým jsme včera odbočili, a pokračujeme na jih po úzké asfaltce podél řeky.  více

Zastavujeme uprostřed čtyřproudé silnice. Čekáme, až pastevec s holí, šviháckým knírem a falešnou kšiltovkou Tommy Hilfiger přežene stádo krav. Jsme na hlavním tahu do Gruzie, ale tohle stádo není dneska ani zdaleka první. A to jsme vyrazili z Karsu sotva před půl hodinou. Popravdě, potkáváme tu víc krav než aut.  více

Na vojenskou základnu po pravé straně silnice jako kdyby armáda dávno zapomněla. Plot kolem ní sotva stojí. Na kácejících se betonových sloupech visí obyčejné pletivo. Nebo možná pletivo je to poslední, co drží sloupy jakž-takž vzpřímené. Sto nebo dvě stě metrů za plotem se krčí pár ošuntělých bytovek. Jejich zaprášená omítka dávno vyšisovala do bledě růžové. Jen nové bezpečnostní kamery napovídají, že zapomenutě základna asi jen vypadá.  více

Tady přistála Noemova archa, když začala opadat voda po potopě. Tedy přesněji na hoře před námi. Alespoň tak podle tradice tvrdí Bible. Stojíme na kraji silnice kousek na sever od Doğubayazıt a koukáme na perfektní zasněžený kužel stratovulkánu s ufiklou špičkou. Ararat. 5 137 m.  více

Měkce alkalická modř hladiny jezera plynule přechází v modř zářivého nebe nad námi. Horizont se rozplývá v slaném oparu a není poznat, kde jedno končí a druhé začíná. Vyprahlý okr jednoduché kamenité krajiny na druhé straně silnice vypadá díky té modré ještě pustější.  více

Ráno je starý Diyarbakır nebývale prázdný. Ulice jsou až podezřele tiché a klidné. Vzduch je ještě chladivě svěží, ale přitom už voní horkým sluncem. Sedíme na lavičce na hlavní ulici nedaleko západní brány a snídáme. Z obchodu s obuví se vynoří usměvavý chlapík. „Odkud jste?“ ptá se zvědavě. „Dáte si čaj?“ ptá se hned dál, ještě než stačíme odpovědět na první otázku. Zase na nic nečeká a rovnou mávne na poslíčka.  více

V cestě mi stojí ohrada z vlnitého pozinkovaného plechu. Škvírou v ní vidím prázdnou step plevelu a nalétaných keřů městské divočiny. Uprostřed ní osamoceně stojí arménský kostel z černého kamene. Sv. Cyr. Stejně jsem dopadnul při pokusu dostat se k němu od Sülüklü Han. A zrovna tak od Čtyřnohého minaretu.  více

Silnice protíná prašný okraj města. Jako všude na tureckém východě je tu zbytečně moc místa. Jednotlivé domy na neudržovaných pozemcích jsou příliš daleko od sebe, území nikoho mezi nimi je zarostlé kamením a sutí a křivými ploty z pletiva. Středový pruh silnici je z písku a pohromadě ho drží snad jen sporadické trsy trávy seschlé do stejné barvy. Kolem zaprášené obchody se stavebninami, odložené kamiony a podezřele moc benzínek.  více

Je pár minut před šestou ráno. Slunce právě vyšlo. Budí nás hluboký hukot. Jako by někdo zapálil benzínovou letlampu. Nebo spíš tak několik desítek letlamp. Pořádně nampumpovaných. Které jsou pravděpodobně velké jako motor Airbusu 380. Ale to je tady v Göreme každodenní budíček.  více