Cestou do Ruska se stavujeme u Noemovy archy

Ve skutečnosti Bible nezmiňuje konkrétně Ararat. Mluví o „horách Araratu“. Tedy obecně o arménských horách. Posledních tisíc let se to ale interpretuje právě jako Ararat. Není se co divit. Je z arménských hor zdaleka nejvyšší. I na pohled takhle od silnice. Nad okolní pláně vystupuje přes tři a půl tisíce metrů. Žádný z okolních kopců se mu svou výškou ani neblíží. Kdyby tu někde měla přistát archa při opadávající potopě, bylo by to právě na něm. Pokud na tyhle věci věříte a chtěli byste se na Araratu po arše porozhlédnout, není to prý technicky těžký výstup. Jen musíte mít tureckého průvodce a povolení od turecké armády. Jinak vám od ní hrozí zastřelení.

Červené hory z žužu

Výhled na horu je náš jediný dnešní program. Máme namířeno do Karsu, města v severovýchodním cípu Turecka. Ani ne 200 km. Nijak tedy nespěcháme. Ráno jsme z vyrazili až někdy v jedenáct. Projedeme Iğdır, jediné větší město po cestě. Je nečekaně upravené. V ulicích zelené stromy, žádný prach. Na pohled mnohem příjemnější místo než Doğubeyazıt. Ale taky mnohem obyčejnější a nudnější. Když se otočíme, pořád sice vidíme impozantní hory, ale Iğdır je o 800 m níž. Chybí mu to vysokohorské drama a nakonec i ta příhraniční nuzácká podezřelost.

Ujedeme pár kilometrů a travnaté pláně se v dálce začnou zvedat v kopce, co se vlní jak rozbouřené moře za přílivu. Kolem silnice se objevují skály, které vypadají jako velké nadýchané žužu – oblé, s šikmými pruhy hebce růžového a krémového kamene. Dnešní krajina není lhostejně nehostinná jako ta včerejší, ale pořád jsme nepochybně na konci světa, obklopeni velkou prázdnotou.

Přiblížíme se na pouhých pár set metrů k hranici s Arménií. Někde by tu měla být pstruží farma s restaurací. Přímo na břehu řeky, kterou hranice probíhá. S výhledem na žiletkový drát. Ale nikde tu není žádná cedule s šipkou. Jen pár zádumčivých nízkých domků se střechou z vlnitého plechu tak dvacet metrů od silnice. Kolem nikdo, koho bych se mohli zeptat. Zkoušet všechny polní cesty, které vedou na východ, se nám nechce. Jedeme dál. Silnice nás dvojitou serpentinou vytáhne z údolí nahoru a my se octneme na lehce zvlněné stepi.

Jak se blížíme ke Karsu, přibývá na nebi mraků. Když už máme město na dohled a chybí nám posledních deset km, začne z nich pršet. Náš první déšť v Turecku. Padající kapky jsou sakra studené. I vzduch se najednou prudce ochladil. Zastavujeme na dálniční krajnici a natahujeme nepromoky. Ale jen co projedeme první zatáčkou před námi, je déšť tentam. I bílá opona nad městem se roztáhne.

Černé paláce z Ruska

V Karsu už jsem byl při svém prvním tureckém výletu před dvaceti lety. Nebylo to moje oblíbené turecké město. Připadal jsem si jako bych zabloudil do Ruska. Ulice rozkousané tuhými zimami byly mizerně vyspravené asfaltovou stěrkou a hrubým štěrkem. Dlažba chodníků byla vylámáná, díry vyplněné blátem a kalužemi. Zdi domů byly nasáklé studeným pachem starého uhelného kouře. Místí dědci chodili v oblýskaných nemoderních oblecích a v podezřelých obchodech kolem trhu kupovali láhve levné vodky v papírových pytlících. Ti drzejší z nich chlastali přímo na ulici. Město jako by bylo zaseknuté v minulosti a budoucnost zde neexistovala.

Ten ruský dojem nebyl úplně nepatřičný. Kars leží na úpatí Kavkazu. Hranice s Arménií je odtud sotva 40 km. Do Gruzie je to jen o málo dál. A navíc byla celá Karská provincie od začátku 19. století až do první světové války součástí ruského impéria – a Rusové tak velkou část města dokonce postavili. Tenhle mix nebyl zrovna můj šálek čaje. I proto, že to byl spíš panák vodky.

Když teď projíždíme po Atatürkově ulici lemované obchody s místním sýrem a medem, nezdá se mi město tak zachmuřené a beznadějné jako minule. Historické ruské budovy z černého čediče už (většinou) nemají prkny zabedněná okna jako dřív. Je tu překvapivě živo. Chodníky i silnice jsou v mnohem lepším stavu. Nikdo si nenese vodku v pytlíku. Na konci ulice přejedeme pod hradem přes starý kamenný most a zahneme doleva. Mineme ruinu honosné otomanské vily a projedeme bránou hotelu Katerina Sarayı. Jeden z těch ruských paláců. Nádherně opravený.

V lobby pokládáme zavazadla na tmavou mramorovou podlahu. Kolem nás je pravý Rusko. Zlatá rokoková křesílka s leskle sametovým polstrováním, velký křišťálový lustr a pruh zlatého štuku kolem stropu. Čtvery hodiny nad recepcí ukazují čas v Istanbulu, Londýně, New Yorku a Tokiu. Na protější zdi místo obrazu visí starý koberec v ozdobném zlatém rámu. Místnost je prázdná a přeplněná zároveň. „Nemluvíte náhodou rusky?“ opatrně se nás ptá recepční v naškrobené bílé košili a černé vestě nejistou angličtinou. „Já umím jen turecky a rusky,“ dodává omluvně. Obvykle tu pokoj stojí přes sto euro na noc. Nám se podařilo zarezervovat za necelých čtyřicet.

PS: Další den ráno nás recepční odchytí na chodbě. „Pojďte, dám vám lepší pokoj, za stejnou cenu,“ vede nás o patro níž. Lepší pokoj je dvakrát větší a má výhled na řeku. Vysvětlení se nám dostane během snídaně. Po úzké cestě se k hotelu opatrně přikolébá autobus plný tureckých turistů. Zjevně si zarezervovali obyčejné pokoje – a v hotelu jich není dost. Zdá se, že v očích personálu si lepší pokoj zasloužíme víc než oni.