„Tady není žádné Turecko! Tady je Kurdistán!“

Kangal. Pochází slavné plemeno kangalských pasteveckých psů. Vysocí až 80 cm, váží i přes 60 kg. Často agresivní. Nemám s nimi dobré zkušenosti. Při prvním výletu do Turecka mi hravé štěně roztrhalo kalhoty. Při druhém výletu cestou do Íránu mě na okraji Doğubayazıtu celá smečka zahnala na střechu stodoly a zachránil mě až voják se samopalem. I přes tu psí slávu, je Kangal sotva větší vesnice. Nemá ani deset tisíc obyvatel. Je tedy menší než třeba Litovel nebo Roztoky u Prahy. I tak je to největší sídlo široko daleko. Nejbližší větší město je Sivas, odkud jsme ráno vyrazili. A ten je 80 km za námi.

Dnes nám tedy zbývá dalších 400 km. Naším cílem je Diyarbakır na jihovýchodě Turecka. Ale už víme, že turecké silnice jsou dobré. A že na nich není žádný provoz. Následující hodiny jedeme nádhernou prázdnotou. Na mapě je sice vyznačených pár vesnic, ale snad žádná nemá víc než deset domků. Některé jsou dokonce jen osamocená stavení. Kolem silnice se střídá horská kamenitá step, pláně žlutě seschlé trávy, zaprášená sklizená pole a kopce porostlé děravými koberci zakrslých keřů. A samozřejmě přehrady a stožáry vysokého napětí.

S ubývajícími km se otepluje. Koneckonců, Diyarbakır je jedno z nejteplejších měst v Turecku. I v září tam mohou teploty hladce překonat čtyřicítku. Což se zítra stane. Když odpoledne zastavujeme na pozdní oběd v Elâzığ, je už na tričko. Dáváme si burger na zahrádce nemístně luxusní a přitom levné restaurace ve velmi místním nákupním středisku hned vedle hlavní silnice. Elâzığ je moderní průmyslové město s docela důležitou univerzitou, ale prý tu není nic moc k vidění. Prohlídku města tedy vynecháváme a po obědě jedeme dál.

Černé srdce Kurdistánu

Na pláni kolem se začnou objevovat obrovská sídliště. Dálnice plynule přejde v širokou městskou ulici. Tohle je Diyarbakır. Slunce před pár minutami zapadlo, ale zatím je ještě světlo. Projíždíme armádním checkpointem. Opevněný pytli s pískem, za nimi ještě monstrózní betonové kostky. Vedle je zaparkováno pár obrněných vozidel. Turci totiž hledí na Diyarbakır s podezřením a se strachem. Většinu místních mají za teroristy. Po první světové válce se podle Sèvreské smlouvy měl Diyarbakır stát hlavním městem samostatného Kurdistánu. Jenže o pár let později Kemal Atatürk dobyl území zpátky a ze samostatnosti sešlo. Kurdové se ale nikdy úplně nevzdali.

Vojáci nevypadají nijak nervózně. Znuděně zastavují dodávky a pickupy ke kontrole. Na nás jen mávnou, ať jedeme dál. Jak se přibližujeme ke starému městu, už tak hustá doprava dál houstne. Projedeme severní bránou v mohutných hradbách z černého čediče. Pomalu postupujeme ucpanými ulicemi k hotelu. Je v samotném středu města, ale systém jednosměrek nás vede dlouhou oklikou.

Když k hotelu konečně dorazíme, je úplná tma. The Green Park Hotel je obrovská bílá budova ve stylu podnikatelské antiky. Spousta skla a spousta falešných kladí. I přes ★★★★★ se nám podařilo ukořistit pokoj za dvacet dolarů na noc. Parkujeme v prašném dvoře oploceném pochybným rezatým plechem. Zatím to vypadá spíš na těch dvacet dolarů než na pět hvězd, říkám si. Ale když vejdeme dovnitř, ocitneme se v recepci obložené naleštěným kamenem, s kavárnou Starbucks a luxusní restaurací.

„To teda není jedno!“

„Nǐ hǎo!“ zdraví jeden z recepčních Japonku. Čínsky. „Já jsem Japonka! Žádná Číňanka!“ mračí se na něj celkem pochopitelně Japonka. „To je jedno, to je skoro stejný,“ snaží se to rozpačitě zamluvit. Ale jen si vykope hlubší jámu. „To teda není jedno! To není stejný!“ pomalu a nekompromisně se na něj otočí druhý recepční. „Ano, samozřejmě, máš pravdu, není to jedno. Moc se omlouvám,“ omlouvá se. Vzpomenu si, jak mě tu přátelsky, přitom hrdě a důrazně před lety jeden místní při rozhovoru v pouliční čajírně opravil: „Tady není žádné Turecko! Tady je Kurdistán!“ Oba recepční mají na hrudi jmenovky s kurdskými jmény. Oba dobře ví, že podobné věci jedno nejsou.