V kráteru sopky nad jezerem Van

Snídani jsme koupili v pekárně jen o kousek dál. Na ulici před ní bylo několik stolů s hromadami pečiva obležených zákazníky. Vybrali jsme čtyři kusy, každý jiný. Jeden šáteček plněný masem, druhý sýrem, něco sladkého. Kus za dvě liry. Cca pět korun. Obuvník si prohlíží motorky zaparkované hned vedle na chodníku. „Çekoslovakya?“ tázavě ukazuje na mojí espézetku. „Evet, ano,“ přikyvuju. Otočí se na Japončin X-MAX. „Istanbul!“ nevěřícně vyhrkne. „Je z půjčovny,“ vysvětluju.

Projedeme bránou ven ze starého města a stočíme se na východ. Ulice zvenku kopíruje mohutné hradby z černého čediče. Klesneme dolů na pláň pod městem. Přejedeme Tigris a po pár km se připojíme k hlavní silnici na východ. Dnes máme namířeno k jezeru Van.

Batman začíná

Silnice je rovná jak přímka načrtnutá od ruky. Desetikilometrové rovinky jsou spojené zatáčkami tak nenápadnými, že si je možná jen představuju. Kolem jednoduchá mírně zvlněná stepní krajina. Nekonečná, vyprahlá, žlutá. Sem tam se sice objeví několik nízkých domků s plochou střechou – nevím, jestli tomu lze říkat vesnice – ale i tak je celá krajina opuštěná a prázdná. Její hypnotická jednotvárnost nepozorovaně rozpouští čas i vzdálenosti. Přistihnu se, že nemám ani ponětí, kolik jsme už od Diyarbakıru ujeli. Podívám se počítadlo na displeji. Sto km. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby to bylo dvacet. Nebo dvě stě.

První rozptýlení se objeví v podobě značky Batman doprava. I přes zábavné jméno tam ale nejedeme. Je to půlmilionové těžařské město na okraji největšího tureckého ropného pole. Pokračujeme prostě dál rovně. Na obzoru se objevují hory. Silnice se začne točit. A stoupat. Žádné vysoké štíty, jen prudké kamenité kopce porostlé nízkými stromy. I asfalt se zlepšuje. Ze sice dobrého, ale turecky hrubě oblázkového, na ukázkově evropsky sametový. Tak hladký a temně černý, že byl položený snad včera. Užívám si dlouhé přehledné zatáčky a jedu zbytečně rychle. Japonka o něco méně. Zadní guma na jejím v X-MAX je už sjetá skoro dohola. A do čtverce. Budeme ji muset nechat někde vyměnit. Od Istanbulu jsme už přes dva tisíce km – a zatím se mu pořád vzdalujeme dál na východ.

Docela příjemný Bitlis

Před Bitlis sjedeme z hlavní, která by nás bez zdržení protáhla tunelem kolem města. Ale je sotva poledne a my jsme skoro v dnešním cíli. Máme spoustu času. Chceme se podívat na město. Měl by tu být hrad a Bitlis by měl být nejzachovalejším historickým městem v celém východním Turecku. V průvodci se dokonce píše, že po otevření obchvatu se z Bitlisu stalo docela příjemné město, když z hlavní ulice zmizela všechna tranzitní doprava.

„Tady to vypadá jako týden po zemětřesení,“ říká mi Japonka, zatímco jsme zaseknutí na hlavní ulici v tranzitní dopravě. Obklopení minibusy a taxíky popojíždíme ani ne rychlostí chůze. Po obou stranách ulice se střídají jednopatrové obchody, ošuntělé činžáky a zbořeniště s hromadami rozkousaného betonu, z kterého trčí ocelové výztuže. Zámková dlažba místy chybí a odhaluje mokré bláto.

Ulice nás vede kolem nízkého kopce po levé straně. Při jeho úpatí se krčí křivé domky, nad nimi se strmí šedě strohé zdi hradu. Možná by to stálo za prozkoumání. Ale není tu kde zaparkovat. Na jedné straně ulice jsou všude zákazy zastavení, na té druhé místní parkují ve dvou řadách. Někde ve městě by se místo určitě našlo. Nakoukneme do jedné postranní uličky, pak do druhé. Ale vypadá to na spoustu hledání. A tak prostě pokračujeme dál.

Plovoucí vlaky

Za dvacet minut jsme v Tatvanu. Na prašné křižovatce zahneme doprava dolů do města. Ještě v padesátých letech tu byla jen malá vesnice. Dneska je to hlavní město provincie s 80 000 obyvateli. Ale kdybych napsal, že je to jedna 5 km dlouhá ulice, tak bych přeháněl jen trochu. Levná funkční zástavba, zdánlivě nic zajímavého. Jenže mezi budovami po levé straně probleskují výhledy na zářivě tyrkysovou hladinu, která mizí za obzorem. Jezero Van. Největší v Turecku. Zahlédnu i přístavní terminál. Právě v něm na trajekt najíždí celý vlak. Když se totiž v šedesátých a sedmdesátých letech stavěla železnice do Íránu, bylo prostě jednodušší vlaky převézt přes jezero než kolem něj položit koleje. Někdo říká, že to bylo jen provizorní řešení. Funguje to tak už od roku 1971.

Zastavujeme před hotelem Sahra na hlavní ulici. Má parkoviště a měl by být za rozumnou cenu. Na schodech sedí banda pokuřujících výrostků. Jeden se zvedne a ukáže nám pokoj v prvním patře. Velký, s výhledem na jezero. Žádný luxus a nábytek je lehce ošuntělý, ale svraštilý děda právě pečlivě vytírá vinylovou podlahu, v koupelně teče horká voda a povlečení na posteli je čisté a ostře vyžehlené. Za noc 160 lir (cca 400 Kč). Zatraceně dobrá cena. Zatím snad nejlepší, na jakou jsme v Turecku narazili. Bereme to. Výrostek hned vyhodí dědu s kýblem ven. My dostáváme jen z půlky vytřený pokoj.

Motokros na sopce

Jezero je možná jediná zjevná atrakce, kterou v Tatvanu najdete. Ale není jediná. Na sever od města je třítisícová hora Nemrut Dağı. Ale nepleťte si ji se stejnojmenou – a slavnější – horou se sochami v provincii Adıyaman. Na téhle žádné sochy nenajdete. Tohle je spící sopka s kráterem 8 × 7 km. Na jeho dně jsou dvě jezera. Jedno velké, co zabírá téměř polovinu kráteru. Druhé, menší, které je napájené termálním pramenem a prý i v zimě má jeho voda 40°C. A až přímo k nim vede silnice. Jsou teprve dvě odpoledne. Víc než dost času na výlet. Bereme jen mojí CBR a jedeme se na sopku podívat.

Kráter je víc než tisíc metrů nad městem, ale takhle zezdola Nemrut vypadá jen jako jeden z mnoha kopečků. Už zdálky vidíme, že nahoru na okraj kráteru vede sedačková lanovka. Když projíždíme kolem její spodní stanice, je zjevně zavřená. Stejně tak lyžařský hotel hned po ní. Značka u silnice slibuje Jezero 10 km. Jenže jen pár metrů za ní skončí pěkný asfalt. Nahradí ho dlažba z obřích ostře otesaných kočičích hlav. I polní cesta by byla lepší. Nepřeháním. Moje CBR se na podobný offroad moc nehodí. Jedu na jedničku sotva 15 kmh-1. A i to se mi zdá moc rychlé. Motorka drncá z kamene na kámen a všechno se na ní třese. Mezery mezi kameny se pořád snaží vést přední kolo jako kdybych jel v tramvajové koleji. Těch deset km, to je při téhle rychlosti na tři čtvrtě hodiny. Sakra, proč jsme se ve městě nezeptali, na kolik by přišel taxík. Dojedeme alespoň na výhled, rozhodujeme se. To už by nemělo být daleko.

Nakonec to vzdáváme to dřív. Parkujeme u kraje silnice a šplháme seschlým travnatým úbočím na tušenou hranu kráteru. Sypká sopečná půda nám ujíždí pod nohama. Ale i tak, co se lezení na sopky týče, patří tahle k těm přijemnějším. Za pár minut jsme nahoře. Ve výhledu na jezera uvnitř nám brání malý sklanatý výběžek. Není daleko a tak pokračujeme po hraně dál nahoru, dokud se nám neotevře výhled na celý kráter. Ten je tak obrovský, že jeho vzdálená strana se ztrácí v namodralém oparu. Vidíme celé velké jezero. To malé, termální je schované za kopečky na dně kráteru. Ale výhled na druhou stranu je ještě lepší. Město a vysoké špičaté hory za ním – a jezero Van, co se táhne až za obzor a které i odtud vypadá jako moře.

Objednali jsme si kuře… aspoň myslím

Zpátky ve městě procházíme hlavní ulici tam a zpět. Hledáme místo k večeři. Vybíráme populární kebapcisi, kde v otevřené kuchyni grilují maso na dřevěném uhlí. Z plechového komína se mocně voňavě kouří. V chladícím pultu hned za vstupem jsou vystavené špízy na dlouhých jehlách a hromada kuřecích křídel. Chci rovnou objednat ukázáním na vybrané kusy masa, ale chlapík u grilu mávne směrem k strmým úzkým schodům do horního patra. „Jděte nahoru.“

„Bir tavuk şiş kebap, bir tavuk kanadı,“ říkám číšníkovi. Lovím v paměti turecká slova. Když mám v ruce turecký jídelníček, tak mu bez problémů rozumím. Ale taky trochu spoléhám na to, že ho dostanu. Takže teď si jsem celkem jistý, že jsem objednal kuřecí špízy, ale spíš doufám, že tavuk kanadı jsou kuřecí křídla, to spíš jen doufám. Číšník na mě kouká dost rozpačitě. Buď říkám nesmysly, nebo jsem ho zaskočil mojí turečtinou. Poskok, který až dosud úplně náhodou a nenápadně uklízel vedlejší stůl, teď už stojí vedle číšníka a směje se mu. Ale zároveň se tváří, že mi rozumí. A s radostí objednávku číšníkovi tlumočí. Ten nevypadá zrovna přesvědčeně, ale znova to slyšet nechce.

Za deset minut na našem stole přistanou dva talíře. Na jednom kuřecí špízy. Na druhém křídla. S plackami chleba, grilovanou paprikou a nasekanou syrovou cibulí, rajčetem a citrónem. Přesně to, co jsme objednali. Maso je perfektně šťavnatý. Kůže krásně křupavá. Vše nádherně voňavé kouřem.