Žebráci a pašeráci v horách východního Turecka

Před necelými dvaceti minutami jsme po pořádné turecké snídani vyrazili z Tatvanu. Jedeme na východ po severním břehu jezera Van. Největší v Turecku. Bezodtoké, slané. Vysoce zásadité. Vysoko v horách, skoro v 1 700 metrech. Dnes máme namířeno do Doğubayazıt, města kousek od iránských hranic. Stavil jsem tam před lety při cestě do Indie a mnohem dál. Vím, že jako město za moc nestojí. Jenže jiné příhodné tu po cestě dál na severovýchod prostě není.

Brambory a hřbitovy

Zastavujeme na okraji města Ahlat. Dneska je v Turecku snad slavné kvalitou svých brambor, ale nás zajímá minulá sláva. Na lehce svažité travnaté pláni tu stojí stovky (prý 1 500 dobře zachovalých, 8 000 celkem) vysokých náhrobků vytesaných z červeného sopečného tufu. Jsou pokryté nádherně detailními geometrickými a květinovými vzory a verši z Koránu v kúfské kaligrafii. Těm nejmladším je pět set let, nejstarším tisíc. Některé jsou očištěné a narovnané, ale mnohem víc jich je nahnutých nebo povalených a porostlých šedivými lišejníky. Mezi náhrobky se procházíme sami. I když je sem vstup zdarma, Ahlat je tak odlehlý zapadákov, že se sem moc lidí nedostane.

Pokračujeme podél jezera. Na jeho samotném východním cípu zahneme na sever do hor. Nenápadně stoupáme zeleným říčním údolím. Aleje mladých topolů kolem silnice ševelí a lámou vítr. Když dorazíme do města Çaldıran na horské pláni obehnané kopci, jsme jen o tři sta metrů výš než u jezera, ale slunce se tu zdá mnohem jasnější. Za městem se už stromy ani zeleň neobjeví. Jen žlutě seschlá tráva, písek a kamení. Dál stále stejně nenápadně nabíráme výšku.

Hory a hranice

Kolem jsou spíš kopce než hory. Žádné strmé štíty, jen pozvolné oblé svahy. Přesto jsme zcela neomylně ve velehorách. I když nejsou stejné, připomínají mi moje cesty po Himalájích a Tibetu. Obrovská opuštěná krajina zcela mimo lidsky uchopitelná měřítka. Ani ne nepřátelská, jen úplně lhostejná. Těch pár vesnic, které mijíme, jen zvýrazňuje dojem velikosti místní přírody. Přehoupneme se přes průsmyk pod sopkou Tendürek. Cedule hrdě hlásá 2 644 m, podle mapy je to ale dobře o šedesát míň. Hranice s Íránem je odtud jen pár km.

Za průsmykem začne silnice prudce padat dolů. Zbývá nám necelých třicet km a musíme sestoupit přes tisíc výškových metrů. Čeká nás tu taky nové počasí. Za dva týdny jsme v Turecku neviděli jediný mrak. Jen samé prázdné modré nebe. Ale to, co vidíme teď v dálce nad obzorem, je skoro černé. Nad těžkými nízkými mraky pluje obrovská hora s bílou useknutou špičkou. Ararat. Ujedeme další kilometr nebo dva a otevře se nám výhled na širou pláň s městem. Od severozápadu se blíží bílá hradba deště, zbytek nížiny je ale zatím zlatě zalit sluncem. Raději rychle jedeme, abychom do města dorazili první.

Žebráci a pašeráci

Doğubayazıt se za ty roky od mé minulé návštěvy vůbec nezměnil. Město je protikladem k svému dramaticky spektakulárnímu okolí. Obyčejně uspěchané centrum, malé a stísněné, se nehodí k obrovským roztahaným předměstím, která tvoří většinu Doğubayazıtu. Ulice jsou tu zbytečně široké a prázdné. Budovy a domy daleko od sebe. Jako kdekoliv, kde je spousta místa a kde je země levná. Zaprášené paneláky se střídají s halami z rezatého vlnitého plechu, provizorními parkovišti z umaštěné hlíny plnými náklaďáků, pneuservisy v boudách z bílých tvárnic obložených komíny pneumatik a levnými restauracemi pro řidiče kamiónů. Jako kdyby všechno bylo nové a opotřebované zároveň. Jako kdyby město nepostavili lidé. Jako kdybyby se samo zvedlo z prachu a kamení okolní horské pouště.

Typický Divoký východ. Chaotický a nestálý. Jedno z „hlavních měst“ Kurdistánu. S vůní bezvládí, ale ne svobody. Daleko od vlivu centrální moci v Ankaře, která si tu autoritu jakž-takž udržuje nepřehlédnutelnou vojenskou přítomností – základna zabírá čtvrtinu města. Do toho všeho je přimíchána pochybnost tak příznačná pro města u hranic. Obvykle bývá způsobená a zároveň vykoupená zuřivým obchodem a energií, podezřele vydělanými hromadami peněz a ošklivým bohatstvím. Ale tady ty peníze chybí. Místo pašeráků jsou tu jen chudáci a žebráci.