Trojitá apokalypsa na konci duhy

Naším dnešním cílem je Hamsiköy. Vesnice v horách nedaleko Černého moře. Čeká nás něco přes tři sta km. Většinou po malých horských silnicích. V téhle části Turecka totiž nic než hory není. Asi to bude dlouhý den. Teď ráno si ale přirozeně myslíme, že času máme dost. A tak v Tekkale, malé vesnici jen pár minut od Yusufeli, zahýbáme u rezaté tabule s šipkou a nápisem Dörtkilise 7. Měla by nás zavést ke starému gruzínskému kostelu.

O pár set metrů dál rozbitá zámková dlažba přejde v hrubý asfalt přejde v rozježděné bahnité staveniště. Žlutý bagr tu bagruje hlínu do červeného náklaďáku. Zabírají přitom celou ulici a ještě kus. Napravo je už jen potok, nalevo hluboké bahno a za ním dům. Čekáme. Pět minut. Pak deset. Vzdáváme to. Sotva se ale začneme otáčet, dělníci na nás začnou mávat, ať ještě chvíli vydržíme. A skutečně. Bagr nabere jen dvě další lžíce a pak jako kdyby uprostřed práce odjede.

Hned si ale přeju, aby nás bagr býval nepustil. Silnice je z betonu, který vypadá, jako by jím někdo jen polil rozježděnou polní cestu s pořádnou valchou. Je to horší než cesta na sopku u Tatvanu před pár dny. Kousek za vesnicí ale beton vystřídá celkem slušný asfalt a my už svižněji pokračujeme dál. Silnička je tu široká sotva na motorku. Spolu s potokem se klikatí údolím nahoru do hor. V průvodci se psalo: „Když asfalt skončí, tak jste kostel přejeli. Otočte se a uvidíte ho v kopci přibližně 300 metrů nazpět.“ Jsme na konci asfaltu. Otáčíme se. V kopci přibližně 300 metrů nazpět vidíme ruiny kostela.

Tisíciletý Ježíš

Škrábeme se po travnatém svahu nahoru. Kostel je schovaný za košatými stromy. Trojlodní, s typicky jednoduchými tvary byzantské architektury, která je k nerozeznání od té románské. Kostel je z kamene stejně okrového jako okolní skály. Přestože je pořádně ohlodaný počasím a věkem, pořád jsou i zvenku dobře zachované dekorativní lizény. Z kamenné střechy místy roste tráva a keře, ale jinak je i ta v překvapivě dobrém stavu.

Vstupujeme dovnitř. Vysoký monumentální prostor, který býval zjevně ještě vyšší – na podlaze je hluboký nános naplaveného kamení a hlíny. Na sloupech a stěnách jsou zbytky bílé omítky počárané a podrápané stovkami podpisů. Nad oknem v apsidě je zachovaná (snad) tisíciletá freska Ježíše. Vedle kostela jsou přízemní zdi dalších budov. Býval tu i klášter a tohle jsou prý ruiny semináře, refektáře a pohřební kaple. Ve zdejších horách je podobných kostelů mnoho. Všechny pocházejí z 10. století, kdy byl severovýchod Turecka součástí gruzínského Království Ibérů. Některé se dnes používají jako mešity, jiné – jako právě Dörtkilise – se jen tiše rozpadají.

„Když jsme jeli kolem toho bagru, říkala jsem si, ještě že ta motorka není moje, ještě že je půjčená,“ říká mi Japonka, když se kloužeme ze svahu zpět k motorkám. „Popravdě poprvé mě to napadlo už včera v horách v Şavşatu a pak ještě kolem Yusufeli, vždycky když ta silnice byla obzvlášť rozbitá,“ dodává. „No konečně!“ směju se. Japonka totiž jinak nesdílí mé přesvědčení, že nejlepší terénní motorky jsou právě ty z půjčovny.

Proti proudu Čorochu

Vracíme se do Tekkale na hlavní silnici a pokračujeme proti proudu Čorochu na jih. Silnice je úzká a samá díra. Kusy jí chybí úplně. Nikdo ji neudržuje, protože stejně jako Yusufeli zmizí za pár let pod vodou. Potopu tu už předvídají značky se zákazem plavání a rybaření v řece. Opakovaně upozorňují, že „hladina se může kdykoliv prudce a nebezpečně zvednout.“

Cestou vidíme jen pár malých vesnic. Vypadají, jako by je tu někdo zapomněl – nebo jako by se jejich obyvatelé rozhodli vzdorovat do poslední chvíle. Vždycky se mi zdá, že na podobných místech daleko od civilizace čas plyne pomaleji. Možná ten rok nebo dva, co jim zbývá, je tady mnohem delší a místní tak nikam nespěchají. Nakonec jim rozumím. I přes svou strohou jednoduchost a osamělost působí údolí nebývale idylicky. Kolem řeky jsou zelená rýžová pole. Jejich elektrická svěžest se samozřejmou lehkostí dělá z jinak vyschlé krajiny krajinu téměř milou a přátelskou.

Projíždíme spousty objížděk. Párkrát nás zavedou nahoru na novou přeloženou silnici a my si užijeme pár set metrů nádherně hladkého čerstvě položeného asfaltu. Většinou nás ale zaženou na provizorní prašné cesty z uválcované hlíny nebo štěrku. Poslední z nich nás vytáhne serpentinami podél hráze vysoko nad přehradu Arkun a my se definitivně připojíme na novou silnici. Projedeme tunelem a otevře se nám výhled na kovově modrou hladinu. Pokračujeme dál sevřeným kaňonem, Až když kolem nás v protisměru prosviští zaprášená bílá Dacie Duster, uvědomím si, že to je první auto za poslední hodinu.

Mezi městy İspir a Pazaryolu odbočíme na úzkou silničku do hor směrem na Bayburt. Pořád jedeme podél Čorochu. Tady už ale vůbec nepřipomíná tu velkou řeku s mamutími přehradami. Tady je sotva širší než potok v pražské Divoké Šárce. Meandruje mělkým skalnatým údolím. Hory tu mají lidštější měřítka a jsou přátelsky zaoblené. Prázdnota je to ale pořád stejná. Někde v půli cesty se na pár km vzdálíme řece a vyhoupneme se nahoru do travnatých plání. I tady dál od vody je tráva zelená. V Mongolsku jsem nikdy nebyl, ale takhle nějak si ho představuju. Kolik různých krajin nás ještě dnes čeká, říkám si.

Dvojitá duha

Ta úzká silnička přes hory je dlouhá jenom šedesát km, ale trvá nám to přes hodinu. Asfalt je docela dobrý, ale je to samá zatáčka. Do zatáček často není vidět a Turci v protisměru zásadně jedou rychle a středem. Nakonec se údolí konečně rozevře a my se objevíme na rozlehlé pláni. Pole a vesnice a aleje jasně zelených mladých topolů, co šustí ve větru.

Jak se blížíme k Bayburtu, načechrané bílé oblaky na modrém nebi těžknou. S každou minutou jsou tmavší a tmavší. Pár set metrů od nás přejde prudká přeháňka. Z temných mraků nad polem vpravo před námi visí bílá opona deště, ale my chytíme jen pár kapek. Hned na to krajinu rozjasní zlaté sluneční světlo. Nad námi se roztáhne zářivá dvojitá duha.

Kolem kopce uprostřed Bayburtu se plazí stovky metrů hradeb z pískově žlutého kamene. Jeden z největších hradů v Turecku. My ale místo prohlídky děláme jen rychlé kolečko bez zastávky centrem. To abychom si hrad prohlédli aspoň zespodu. Do setmění zbývá jen hodina a kousek a my máme před sebou ještě asi 130 km. Ale když o pár minut později na kraji města tankujeme, vypadá to, jako by slunce před hodinou zapadlo. Ta malá přeháňka se změnika v něco mnohem hrozivějšího. Mraky jsou tak černé, že je tma jak v noci. Zatím ještě neprší, ale rovnou navlékáme nepromoky.

Trojitá apokalypsa

Sotva opustíme Bayburt, začnou z nebe padat velké kapky. Nejdřív nerozhodně, pak hustě. Přes dálnici tečou široké řeky vody a bahna z okolních kopců. Na pohled se předem nepozná, jak jsou hluboké. Většinou jen pár cm, ale někdy i dvacet. Stejně tak se nepozná, jestli nejsou pod hladinou schované odplavené kameny. Silnice je kluzká, jako by ji někdo namydlil. Prší tak hustě, že je sotva vidět na cestu. Ale jet přiměřenou rychlostí znamená nechat se předjíždět a sprchovat náklaďáky. Půlka z nich nesvítí. Když pojedu pomalu, hrozí, že si mě některý z řidičů nevšimne a prostě mě smete. Raději jedu nepřiměřeně rychle. Před Gümüşhane, prvním větším městě od Bayburtu, se ohlédnu, jestli je Japonka pořád za mnou – zrcátka se mi neustále mlží a nic v nich nevidím. Někde jsem ji ztratil. Zajíždím k první pumpě a čekám.

Ani ne za minutu je Japonka vedle mě. Zase spolu vyrážíme dál. Silnice se párkrát zatočí a zavede nás do tunelu. Tunely nemám moc rád. Není z nich žádný výhled. Bývá v nich tma a zima. Ale teď si přeju, aby tenhle vedl až do Hamsiköy. Neprší v něm. Je v něm sucho a teplo a světlo. Kupodivu to vypadá, že přání se mi splní. Z následujících 15 km vede 12 km tunely. Za tím posledním se kolem dálnice začnou objevovat obchody s přízračně zářícími poutači Pestil Köme. Nevím, co to přesně je – nějaká místní specialita, předpokládám – ale mně to zní jak název metalové kapely. Nebo démonem posedlý nábytek z Ikea.

Pak dálnice skončí. Dál vede jen stará silnice vytesaná v úbočí hory. Rozbitý asfalt se místy ztrácí pod stékajícím bahnem, nánosy hrubého štěrku a popadanými velkými kameny. Stoupáme výš do hor. K dešti se přidává mlha. Nebo jsme možná jen vjeli do mraků. Vidět je sotva na pár metrů. Nalevo spíš jen tuším strmé skály. Stejně tak i prudký sráz do hlubokého údolí napravo. Jeho hranu vymezují tyče s přízračně blikajícími oranžovými světly. Jako bychom sestupovali devíti kruhy pekla.

Smečka zmoklých psů

Po dvaceti nebo třiceti minutách zastavujeme na parkovišti před řadou osvětlených budov. Je tu hotel, mešita s vysokým minaretem a neuvěřitelně populární pekárna. Voní čerstvě upečeným chlebem a i teď večer v dešti před ní zastavují auta a lidé nakupují pytle pečiva. Už bychom měli být blízko odbočky do Hamsiköy, odhaduju. Sundavám promočenou rukavici. Na prstech mám varhánky. Koukáme do mapy. Nervózně si nás při tom prohlíží smečka zmoklých psů. Zjišťujeme, že odbočku jsme o pár desítek metrů přejeli. V té tmě a dešti nebyla vidět.

Jedeme temným jehličnatým lesem. Na úzké horské silnici se válejí cáry mraků a mlhy. Je zatracená zima a vlhko. Mlží se mi plexi přilby. A to mám jetku, žádnou integrální. Otvírám štít. Prší mi tak sice na obličej a je mi ještě větší zima, ale aspoň něco vidím. Po asi osmi km se ze tmy vynoří osamělý dům. Pak další. Mineme pár zavřených restaurací. Tohle musí být Hamsiköy! Jiná vesnice tu není. Jsme v cíli! Ujedeme ještě pár set metrů. Nalevo, na samé hraně údolí jasně svítí velká dřevěná budova. Tři nebo čtyři patra, restaurace v přízemí a potemnělá velká terasa. Tohle musí být náš penzion. Zastavujeme. Ve dveřích postávají dvě holky. „Dáte si čaj?“ usmívají se. Přátelsky a lehce pobaveně.

Sedíme v restauraci a pijeme horký turecký čaj. Už asi třetí nebo čtvrtou skelničku. „Dám vám pokoj s balkonem, jste dneska jediní hosté,“ vede nás nahoru po schodech majitel. I uvnitř je budova samé dřevo. V pokoji je příjemně teplo. Kromě balkónu máme i malý obývák s rohovou pohovkou. Japonka přes něj hned natahuje růžovou prádelní šňůru. Dáváme sušit věci. Ale nejlepší, ještě lepší než ten horký čaj, je horká sprcha.