Za řekou je Arménie
Na vojenskou základnu po pravé straně silnice jako kdyby armáda dávno zapomněla. Plot kolem ní sotva stojí. Na kácejících se betonových sloupech visí obyčejné pletivo. Nebo možná pletivo je to poslední, co drží sloupy jakž-takž vzpřímené. Sto nebo dvě stě metrů za plotem se krčí pár ošuntělých bytovek. Jejich zaprášená omítka dávno vyšisovala do bledě růžové. Jen nové bezpečnostní kamery napovídají, že zapomenutě základna asi jen vypadá.
Těch pár vesnic, které jsme na padesáti km z Karsu minuli, na tom nebylo jinak. Nízké zaprášené domky s plochými střechami jako by se snažily neviditelně splynout s okolní krajinou. Elektrické vedení přibližně podél silnice, to jsou jen tři dráty na těch nejmenších stožárech pro vysoké napětí, jaké jsem kdy viděl. Jako bychom jeli na konec světa. Což jedeme. Na konci silnice je hranice s Arménií. Už třicet let neprostupně zavřená. A jako by si zdejší krajina vystačila sama, bez lidí. Travnatá planina se volně vlní až k horizontu. Prázdná, strohá, netečná. A přitom pod obrovským, zářivým tmavě modrým nebem nádherná.
Zastavujeme na parkovišti na konci silnice. Procházíme branou v mohutných pískově žlutých hradbách. Do Ani. Bývalého hlavního města Arménského království. To na přelomu 10. a 11. století zabíralo i velký kus dnešního východního Turecka. Ale do dneška z Ani moc nezbylo. Za hradbami je stejně prázdná větrná pláň, po jaké jsme sem přijeli. Stojí na ní jen několik polorozbořených staveb, povětšinou kostelů. Na kopci v dálce zřícenina hradu. Ale všude jsou přítomné nenápadné stopy někdejší slávy. V trávě se na každém kroku povalují opracované stavební kameny. A při pohledu shora – třeba na leteckých snímcích – je celá širá pláň viditelně protkaná obrysy někdejších základů.
Staletí před Evropou
Hranice s Arménií vede ani ne kilometr na východ od hradeb. Tvoří ji řeka Achurjan na dně hlubokého kaňonu. Na jeho samotné hraně tu stojí jedna ze zachovalých staveb. Ta největší. Katedrála. Její architektura prý ovlivnila i velké kostely v Evropě. Některé tady použité architektonické prvky – třeba svazkové pilíře nebo žebrová lomená klenba – se v Evropě objevily až o dvě stě let později spolu s gotikou. Však Ani bylo jedno z nejdůležitějších měst své doby. Leželo na křižovatce obchodních cest mezi Persií, Arábií, Byzancí a Střední Asií. Vedla tudy jedna z větví Hedvábné stezky. Říkalo se mu Město tisíce a jednoho kostelu. Zjevně pohádkově nadsazené číslo, zatím se jich tu našlo „jen“ asi padesát, k tomu desítky kaplí. Ale i to je zatraceně hodně. Vždyť v tehdejší Konstantinopoli byste jich napočítali jen něco přes sto – a v dnešním Brně je jich sotva čtyřicet.
V roce 1236 vtrhli do Ani Mongolové. Vyvraždili značnou část jeho obyvatel a město začalo upadat. O necelých sto let později ho zasáhlo zemětřesení. Změnila se také trasa Hedvábné stezky. Z Ani se stala bezvýznamná vesnice. Zůstalo jen pár obyvatel. A pak někdy před třemi sty lety lidé opustili město úplně. Od té doby se tu tiše o samotě rozpadá. Z důležitého obchodního a kulturního centra se stal bezvýznamný konec země. Když se rozhlížíme z kopce od drolícího se hradu, je zjevné, že bezvýznamný už zůstal. Kus před hradbami je sice malá turecká vesnice, ale my tam neviděli ani člověka. Jediný zjevný život tak je osamocené stádo krav, co se v dálce pase na arménské straně.
Za posledních dvacet let
Když jsem tu byl před dvaceti lety, musel jsem si předem vyřídit povolení k návštěvě u tureckého ministerstva kultury. Pamatuju si, že už samotná cesta taxíkem byl zážitek. Do Ani vedla úzká asfaltka. Na těch padesáti km přes nekonečnou otevřenou pláň jsme nepotkali jediné auto. Bylo to jako jet na konec světa. Když jsme pak zastavili na prašném plácku u brány v hradbách, přivítal nás voják v maskáčích. Se samopalem přes rameno. Byl samý úsměv a slušnost, ale zatraceně dobře si pohlídal, abych foťák nechal v taxíku. Focení tu bylo přísně zakázáno. Vstupné jsem zaplatil u provizorní budky vedle brány.
Dnes je všechno jinak. Žádné povolení není potřeba. Z Karsu do Ani vede krásná čtyřproudá silnice. Na jejím konci je velké parkoviště pro návštěvníky. Za ním nové budovy s kavárnou, obchodem se suvenýry a řadou pokladen. Focení je povoleno. Bez omezení. Ale ve skutečnosti se vůbec nic nezměnilo. Stejně jako před dvaceti lety jsme cestou sem nepotkali jediné auto. Parkoviště zarůstá trávou a nepořádkem a jinak je dočista prázdné. V kavárně nesedí žádní hosté. Pokladna je otevřená jen jedna a stejně u ní není žádná fronta. Po pláni se procházíme sami. Ruiny máme jen pro sebe. Už ani tureckou armádu to tu nezajímá. Dokonce i strážní věže na arménské straně jsou opuštěné. Úpadek započatý před osmi sty lety vpádem Mongolů tak pořád pokračuje.
