Průsmyky, přehrady a pstruzi

Jsme něco přes dva tisíce metrů vysoko. Moc horsky to tu ale nevypadá. Jen zelená travnatá pláň, co se zvolna vlní z horizontu na horizont. Silnice ji lehce přetíná rovinkami dlouhými deset km. Zatáčky tak mírné, že jsou vidět jen na mapě. Klesneme pár set metrů k městu Ardahan. Těsně před ním odbočíme směrem na západ. A zase stoupáme. Tady krajina už horsky vypadá. Žádné ostré štíty nebo prudké svahy, spíš takové široce rozevláté kopce, ale přeci jen hory.

Přehoupneme se přes průsmyk Çam Geçidi (2 465 m), který chrání dlouhá bílá protisněhová zeď. Hned za ním mineme malou vesnici. Domky mají stěny z neopracovaných tenkých kmenů a střechy z vlnitého plechu. Některé sice stojí na kamenné podezdívce, ale jsou to zjevně jen letní obydlí pro pastevce krav. Zimu by tady v těch chajdách nikdo nepřežil. I když jsme na stejné rovnoběžce jako velmi jižní Itálie, jsme taky docela vysoko v horách. A daleko ve vnitrozemí. Místní hory tak mají neturecky subarktické klima (Dfc). Tahle silnice bývá v zimě zavřená, protože na ní leží metry sněhu. Teplota tady i k -40°C.

Spolu s ubývající nadmořskou výškou se po okolních svazích objevují vysoké smrky. Kopce jsou prudší a hřebeny ostřejší. Skoro jako bychom se ocitli ve švýcarských Alpách někde poblíž Davosu. Pak se ale kolem silnice vyrojí horské hotely s architekturou ve stylu podnikatelské antiky a iluze je pryč. Zastavujeme vedle silnice na plácku s výhledem. Pod modrými vyšisovanými slunečníky s reklamou na tureckou zmrzlinu Golf je pár laviček se stoly. Chlápek tu u stánku griluje kukuřici na dřevěném uhlí. Kus za pět lir. Je sladká a šťavnatá.

Projedeme přes Şavşat. Jediné město široko daleko. Domy na hlavní ulici jsou oprýskané a zašlé. Dlažbu už dávno rozežraly tuhé zimy. Někdo se to zjevně před lety pokusil vylepšit asfaltovými záplatami, ale ty dopadly úplně stejně. Většinou tak jedeme po štěrku a písku a hrbolaté hlíně, která je zároveň prašná a zablácená. Podél parkuje řada aut a dělá už tak úzkou silnici ještě stísněnější. Ošklivé město jako by se pokoušelo vyvážit krásu okolní přírody. Ani nezastavujeme a dál padáme dolů.

Paneláky v horách

Jedeme kaňonem podél řeky. Není moc hluboký, ale jeho stěny jsou téměř svislé. Silnice je úzká a rozbitá. Po prázdných horách je tu překvapivě provoz. Náklaďáky tudy vozí kamení z lomů na stavbu přehrad a dálnic dál v údolí. Víří oblaka prachu a protože zabírají téměř cel silnici, nedají se předjet. Údolí se pomalu rozšiřuje a spolu s ním i řeka. Její hladinu už tady zvedá 30 km vzdálená přehrada Deriner. Doslova Hluboká. Její hráz je se svými 250 m druhá nejvyšší v Turecku.

Přejedeme most a dlouze stoupáme po prudkém úbočí. Voda je hluboko pod námi, víc než 300 výškových metrů. Krajina rozeklaného údolí je ostrá a vypadá, jako by tu nějakým omylem vzniknul fjord. I když vyprahlý a bez moře. Studená voda a ohřátý odpolední vzduch zvedají nepříjemně nepředvídatelný vítr. Vždy, když se do mě v zatáčce znenadání opře prudký poryv, mám co dělat, abych zůstal na kolech. Je to jako by do mě někdo z boku vší silou strčil. Když zastavím a slezu z motorky, mám co dělat, abych zůstal na nohou. S Japonkou to mává úplně stejně. Ve větru vám žádná technika jízdy moc nepomůže. Jeďte pomalu a vítr vás snadno povalí. Jeďte rychle a odfoukne vás ze silnice.

Naštěstí se zanedlouho v neobvykle zeleném svahu před námi objeví město. Z šedivě modrého oparu vystupují řady paneláků jedna nad druhou. Artvin. Sjedeme serpentinami seskládanými těsně nad sebou až dolů k řece. Místo do města ale zabočíme doleva na jih přes malý most kus pod hrází. Na druhém břehu začneme zase hned nabírat výšku.

35 tunelů

Vjedeme do krátkého tunelu. Pak dalšího. A dalšího. Mapu jsem při plánování dnešní trasy prohlédnul jenom zběžně. Ostatně jako vždycky. Takže vím, že silnice vede podél řeky Čoroch. Proti jejímu proudu. A vím, že cca po padesáti km musíme odbočit doprava směrem na město Yusufeli. Ale protože jsem si ji prohlédnul jenom zběžně, zatím nevím, že tunelů budou desítky. Přesně pětatřicet. K odbočce to bude přesně 55 km – a dvě třetiny z nich povedou v tunelu. Čoroch skoro neuvidíme.

Ale možná by pečlivější studium mapy nepomohlo. Silnice i tunely vypadají, jako by je dostavěli včera a otevřeli dneska ráno. Možná jsem na mapě koukal na starou cestu. Možná tahle na ní ani není. Vše je ještě pokryté stavebním prachem, na asfaltu ani nejsou nakreslené čáry. Některé tunely mají sotva dvě stě metrů, ale jiné jsou tak dlouhé, že přestože jsou rovné bez jediné zatáčky, není v nich vidět z konce na konec. Megalomanie, jaké se obvykle dopouštějí ekonomicky celkem rozvinuté země s podezřelými politickými systémy jako je Čína. Nebo právě Turecko. Rychlost je v tunelech omezena na 50 km⋅h^-1 a značky to každých pár set metrů připomínají. Místní si z nich nic nedělají a v tunelech běžně jezdí přes sto čtyřicet.

Hned za pětatřicátým tunelem nás ze silnice svede směrovka na Yusufeli. Zatočíme se dolů, podjedeme vysoký betonový most s hlavní silnicí a pokračujeme hlubokým úzkým kaňonem po břehu řeky na západ. Pořád Čoroch. Budeme ho sledovat i většinu zítřka. Rozbitá úzká silnice se mi po jízdě novými tunely zdá ještě rozbitější a užší. Po pravé straně zahlédnu hráz přehrady. Tahle je nejvyšší v Turecku. 275 m. Až se za pár let začne plnit, zatopí celé údolí, včetně téhle rozbité silnice. A včetně Yusufeli, desetitisícového města na jejím konci.

Město pod vodou

Yusufeli nevypadá jako město, které čeká na svou zkázu. Hlavní ulice je upravenější než tomu v podobných tureckých zapadákovech bývá. Většina domů je dobře udržovaných. Míjíme několik obchodů s mobily a drobnou elektronikou, supermarket, pobočku banky. Lékarnu, řezníka a cukrárnu. V parku je malé dětské hřiště se skluzavkou a přes ulici čajovna, kde pár místních dědků hraje okey, tradiční tureckou hru podobnou mahjongu. Je tu příjemně živo.

Město se navíc nalézá v naprosto spektakulární lokaci. Do Čorochu se tu vlévá divočejší Barhal. Setkávají se tu tři údolí. Dole kolem vody jsou až nepatřičně svěže zelená, ale stačí abyste zvedli oči o pár metrů výš a uvidíte jen stroze holé kameny. Zvedněte je ještě výš – zhruba tak o dvě stě metrů – a úplně nahoře na skalách se tyčí zaprášené paneláky ještě neobydlených sídlišť. Jen ty naznačují, co Yusufeli čeká. Až se za rok nebo dva přehrada začne plnit a údolí skončí pod vodou, celé desetitisícové město se přesune právě do těch paneláků. Možná to pro místní není ani nic nezvyklého – Yusufeli se za pouhých 50 let své existence stěhovalo prý už šestkrát.

Hlavní silnice zahýbá přes most vlevo, ale my pokračujeme rovně. Naším cílem je pstruží farma s penzionem asi 15 km proti proudu řeky Barhal. Sotva vyjedeme z města, octneme se na staveništi. Okolní krajina je možná spektakulární, ale já vnímám jen prach a rozbitou silnici. Podle mapy máme pokračovat po tomhle břehu, ale brání nám v tom značka zákazu vjezdu. Za ní je improvizované parkoviště stavební techniky. Zdá se, že by se dalo projet. Fixou načáraná směrovka Küplüce nás ale navádí přes provizorní most na opačný břeh řeky. Jenže tam podle mapy není vůbec nic. Ani stezka pro pěší. Jen útesy padající přímo do řeky. Tu máme přejet až o několik km dál. Slunce už je zatraceně nízko a neradi bychom zabloudili. Jestli nás chytne tma tady mezi staveništi, nikdy se odtud nedostaneme.

Beton ve tmě

Zastavuju obouchanou bílou dodávku vyjíždějící z parkoviště. Z otevřeného okénka se vykloní překvapený řidič. Turisty na motorkách tu asi nečekal. „Küplüce?“ tvářím se tázávě a ukazuju na most, přes který nás cedule posílá. Nejistě na mě kouká. Nevím, jestli mi jen nerozumí, nebo neví. Ptám se znovu. Pořád nic. Sakra. „Agara pansiyon?“ zkouším rovnou jméno penzionu. Moc tomu nevěřím. „Evet, jasně,“ hned se chytá a mávne ukazuje přes provizorní most. „Tünel,“ pak pár slov, kterým nerozumím, ale rukama ukazuje točící se silnici. „Tünel, direkt direkt, pension,“ pokračuje s instrukcemi.

Hned za mostem nás prudká cesta z uválcované hlíny vytáhne před zející ústí rozestavěného dálničního tunelu. Je tu prázdno. Žádná doprava. Žádní lidé v dohledu. Jsme tu sami. Nakonec, na tom není nic divného. Dál je jen pár malých vesnic. Všechny silnice pak končí pod téměř čtyřtisícovým masivem pohoří Kaçkar. Ten se sice na pár místech dá překročit, ale kdybych napsal, že přes něj vede několik pěších stezek, přeháněl bych. Zjevně jsme téměř na konci. Silnice, údolí, dne, civilizace, světa.

Vnitřek tunelu není osvětlený. Vidět je tak metr dovnitř. Neproniknutelná absolutní čerň jen tiše temně hučí. Fouká z ní ledový vítr, co voní jako čerstvý beton. Opatrně se vydáváme dovnitř. Nevíme, jak je tunel dlouhý. Ujedeme kilometr a pořád nevidíme ani tečku světla na jeho konci. Možná je někde v temnotě před námi zatáčka, ale zatím vedl jen přímo. Na asfaltu nejsou ještě namalované pruhy. Světla mojí motorky osvětlují kus silnice přede mnou a něco zdí. Temnota je i tak dezorientující. Jak daleko před sebe vůbec vidím? Kolik pruhů by tudy mělo vést? Dva? Čtyři? Nevím. Po stranách jsou nezakrytá betonová koryta drenáže plná ještě hustší tmy. Vynoříme se v hluboké rýze mezi kopci. Před námi je další černý tunel. Před tímhle jsou ale zábrany. Prašná cesta nás zavede dolů k řece.

Jsme na asfaltce, kterou jsme podle mapy měli následovat celou cestu. Jedeme dál do hor. Krajina v pomalém večerním slunci září klidem typickým pro místa, co jsou daleko. Ten nepatřičně mohutný tunel mimochodem naznačoval, co podobné téměř-konce-světa snad vždycky doopravdy jsou. Vstupy do zmizelých světů. Výhybky do zastavených časů.

Pstruzi k večeři

Penzion Agara je na plácku u vody dole pod strání. Restaurace, za ní trávník s borovicemi a plastovým zahradním nábytkem, pak řada dřevěných dvoupatrových srubů. Vedle také dřevěná a dvoupatrová budova s obyčejnými pokoji. Dostáváme jeden z těch nahoře. Jsme tu jediní hosté.

Penzion má vlastní pstruží farmu. Patnáct, možná dvacet betonových sádek. „Máme pstruhy. Dáte si pstruhy?“ ptá se majitel hned, jak vstoupíme do restaurace. „Jasně,“ sedáme si ke stolu na terase. Pstruží farma byl totiž hlavní důvod, proč jsme si Agaru vybrali. Za chvíli se k zurčení vody, co cirkuluje sádkami, přidává bublání oleje z kuchyně. Každý dostáváme dvě smažené ryby. S vařenou pšenicí místo rýže a talířem rajčatového salátu s okurkou. Pro oba dohromady za čtyřicet lir (cca sto korun). Maso je krásně šťavnaté, kůže správně křupavá. Strašidelný temný tunel za to rozhodně stál.