Po návštěvě v islámské škole se rozhodujeme navštívit kurdské teroristy

Za hukot můžou hořáky horkovzdušných balónů s turisty. Každé ráno byste jich nad Göreme napočítali i kolem stovky. Balíme a vyrážíme. Ulice jsou tiché a liduprázdné. Kdo neletí balonem, ještě spí. Vzduch je studený a svěží. Na jasně modré obloze není ani jeden mrak. Necháváme město za sebou. Růžové skály ze sopečného tufu tak typické pro Kappadokii jsou v nízkém ranním slunci ještě růžovější. Mineme rozpadající se skalní hrady v Çavuşin a připojíme se k hlavní silnici na severovýchod.

Po necelých sto km se zastavujeme v Kayseri. Motáme se v uličkách kolem bazaaru. Hledáme místo k parkování. Silnice i chodníky jsou tu zatraceně úzké. Tam, kde by místo bylo, jsou kužely – a hlavně majitelé obchodů, kteří dávají pozor, aby před tím jejich nikdo neparkoval. Nacházíme proluku s přerostlým a zároveň vypelichaným trávníkem. Stojí na něm pár obouchaných motorek. Na ulici kolem je placené parkování pro auta. Na dřevěné stoličce sedí výběrčí s pánskou kabelkou místo peněženky. „Můžeme to tady nechat?“ ukazuju na trávník. „Jasně,“ přikyvuje. Abych zjistil, jestli za to budeme muset zaplatit, na to moje turečtina nestačí. Ale i kdyby, bude to pár drobných.

Procházíme se starým bazaarem. Obchody kolem vchodu prodávají velbloudí sýr, pastırmu a klobásy. Olivy, nakládané listy révy a vejce. Ořechy, sušené ovoce a koření. Z kamenného stropu visí levné LED tabule s blikajícími názvy obchodů v nepříjemně jasných barvách. Postupujeme klenutými chodbami dál dovnitř a místo potravin se objevují mobilní telefony, čínské boty a umělé květiny. Nářadí a tradiční tepané nádobí. Oblečení. Šperky ze zlata tak žlutého, že vypadá falešně. Vyjdeme ven na druhé straně na náměstí nedaleko věže s hodinami. Píše se o ní v každém průvodci, ale je docela nenápadná. Sami byste si jí asi ani nevšimli.

Na východ

Jedeme dál na severovýchod. Dnes máme namířeno do Sivas. V průvodci se píše o skvělé seldžucké architektuře a sivaském kebabu. A že Sivas je příhodná zastávka na cestě na divoký východ. Zbývá nám ještě tak dvě stě km úplnou prázdnotou. Tohle je jedna z nejméně obydlených částí Turecka. Hustota zalidnění je tu kolem 10 obyvatel na km². 13× méně než v Česku. Pustá krajina je vyschlá do špinavého okru. Zaprášený obzor je rovný jako přímka. Stejně tak turecká dálnice-nedálnice pod našimi koly. Rovinky dlouhé deset nebo dvacet km, příležitostné zatáčky tak nenápadné, jako by ani neexistovaly.

Když po dvou hodinách kolem objeví hory a silnice se začne volně klikatit, jsme skoro v cíli. Ani ne dvacet km a jsme v Sivasu. Přivítá nás typicky turecké předměstí benzínek, skladů a osamocených činžáků. Zatočíme se kolem oploceného železničního terminálu a zamíříme do centra. Projedeme pod zarostlým kopcem, na kterém kdysi býval hrad. Dnes je na něm zarostlé staveniště. Ubytováváme se v místním öğretmen evi, učitelském domě. Recepční vypadá jako studentka na brigádě, ale anglicky neumí ani slovo. Přesto se nám s vydatnou pomocí Google Translate pečlivě snaží vysvětlit úplně všechno – kdy je snídaně, v kolik je checkout, kde je výtah.

Na návštěvě v islámské škole

Cestou k učitelskému domu jsme minuli nádherně opravenou islámskou školu. Gök medrese ze 13. století. Je to prý jedna z nejlepších ukázek seldžucké architektury. Jdeme si ji prohlédnout. Vstup je zdarma, ale musíme se zapsat. Policie v domku u vchodu si opisuje naše pasy. „Uvnitř v místnostech žádné focení. Venku, i ve dvoře můžete, ale jen mobilem… Moment,“ všimne si zrcadlovky, co mi visí přes rameno. Otočí se na kolegu za sebou a chvíli debatují. „Tak obvykle se to nesmí, ale tobě povolujeme fotit i normálním foťákem,“ vítězně se usmívá. „Ale jen ve dvoře, v místnostech se nesmí fotit vůbec!“ znovu mi připomíná.

Brána je obložená krémovým mramorem s vytesaným reliéfem geometrické tvarů a citátů z Koránu. Po každé straně jeden minaret z červených cihel, bohatě zdobený modrými kachličkami. Ty daly medrese jméno – gök znamená nebe nebo nebesky modrá. Projdu do vnitřního dvora a - ani se nestačím rozhlédnout je u mě hlídač. „Foťák ne!“ volá na mě nekompromisně. „Ale u vchodu mi to dovolili,“ vysvětluju. „Ne! Foťák ne! Jen mobil!“ dozvídám se znova. Zjevně neumí anglicky. Sakra.

Ve strohých tmavých místnostech medresy jsou vystavené staleté ručně psané Korány, staré koberce, nějaký porcelán. Prostě věci, co byste tak v tureckém provinčním muzeu čekali. Nejzajímavější je ale samotná stavba. I ve dvoře jsou všechny zdi z mramoru s detailními reliéfy. Vstupy do místností po obou stranách kryjí arkády. V středu každé z nich je modře vykachlíkované lodžie s oleštěnými mramorovými lavicemi po obvodu. A ve volném prostoru mezi nimi klidně klokotá kruhová fontána.

Chystáme se už odejít, když si všimnu, že hlídači se vystřídali. „Mohl bych si dvůr vyfotit velkým foťákem?“ zkouším to na toho nového. Nezmiňuju, že ten předchozí mi to zakázal. „Okamžik,“ otočí se bábu v béžové abáje a černém šátku. Postávala tu celou dobu vedle vstupní brány. Skoro jsem si jí nevšimnul. Měl jsem ji za uklízečku. Možná venkovskou babku na návštěvě ve městě. „Tak, obvykle se to nesmí, ale ty prý můžeš,“ dostávám nakonec povolení.

Výlet za teroristy

Večer plánujeme, kam pojedeme dál. Už Sivas byla improvizace ze dne na den. Na východ je Erzurum. Město se tři čtvrtě milionem obyvatel, vysoko v horách. Pravděpodobně úžasná krajina. Ale všechno ubytování tam je buď drahé nebo podezřelé. Začít se vracet zpět na západ k Istanbulu se nám ještě nechce. Na to máme pořád dost času. Jediná další možnost je zamířit na jih. Do Diyarbakır. Do města, kam se nemá jezdit. Je prý plné teroristů. Před pěti roky diyarbakırskou starou čtvrť Sur čtvrt roku obléhala turecká armáda. Půlku jí přitom srovnala se zemí. Bez přehánění. Zemřelo při tom několik set lidí. České ministerstvo zahraničí před návštěvou nijak nevaruje – ale americké, britské nebo japonské svým občanům Diyarbakır důrazně nedoporučují. Žádný Turek by se tam dobrovolně neodvážil.

„A co Diyarbakır? Proč nejedeme tam?“ obrátí se na mě Japonka. „Podívej, vypadá moc zajímavě, je tam toho spousta k vidění!“ nadšeně mi ukazuje fotky starého města v japonském průvodci. „Já bych jel hned. Sice jsem tam už byl při svém prvním tureckém výletu, ale to je dvacet let a pamatuju si spíš jen dojmy… Jenže prý jsou tam teroristi a nedoporučuje se tam cestovat,“ opatrně namítám. Když jsme lehce plánovali ještě před odjezdem do Turecka, Japonce se Diyarbakır moc nezdál. Teď jí to ale zrovna nepřipomínám. Navíc pokud zrovna neprobíhá obléhání, je Diyarbakır stejně bezpečný jako libovolné jiné turecké město.

Máme plán. Zítra náš čeká Diyarbakır. Černé srdce Kurdistánu.