500 km v dešti

Kus za Budapeští zastavuju na dálniční odpočívce. Žádná pumpa nebo restaurace. Jen pár laviček, domeček se záchody a jeden automat na kafe a jeden na limonády. U umyvadla z lisovaného nerezového plechu umývám plexi helmy. Přes mouchy už jsem skoro neviděl. Těch necelých 200 km uběhlo překvapivě rychle. I přesto, že s výjimkou pár kopečků kolem Tatabánya to byla úplná placka. I přesto, že dálnice nebývají nikterak zábavné. Měl jsem radost, že neprší. Párkrát jsem dokonce zahlédl slunce.

Vedle mě parkuje chlapík na skútru. Nějaký velký SYM. Nálepka s italskou vlaječkou nad světlem. „Ahoj, kam máš namířeno?“ zdraví italskou angličtinou. „Do Istanbulu,“ usmívám se. „Dobrý. Já jedu Itálie–Rakousko–Maďarsko–Srbsko–Bosna–Černá Hora–Albánie. Pak lodí zpátky do Itálie,“ pokračuje už italsky. Oba natahujeme nepromoky. Není to jen tak pro jistotu. Ač sotva poledne, je zatracená tma. Nebe na jih je ještě černější. Dálnice pod ním mizí v bílé stěně deště. Snad to tak nebude celých 500 km, co mi dnes zbývá.

Plavba do Srbska

Na hranicích se Srbskem je dlouhá fronta. Protahuju se mezi pruhy až k bráně. Je tma jak v noci. Prší tak, že se skoro bojím si připravit pas, aby se mi v okamžiku, co ho vytáhnu z brašny, nerozpustil. Koukám na lidi v autech, jak si uvnitř sedí pohodlně v suchu. Uvědomuju si, že bych s nimi asi neměnil. Ne kvůli té frontě. Ale z auta se díváte přes sklo v rámečku. Ve vlastní bublině. Izolováni od okolního světa. Ale jste jeho součástí. Ne jen pouhým pozorovatelem. A déšť, to je jen zhmotněná atmosféra, na kterou si můžete sáhnout.

Hned za čárou je provoz sveden do odstavného pruhu dálnice. Auto přede mnou dodržuje předepsanou osmdesátku. Stejně bych rychleji nejel. Na asfaltu je spousta hrubého štěrku, který mi bubnuje o dolní kapotáž. Sem tam se tu povalují kameny velikosti kočičích hlav. Tak to jde celých 30 km až k první mýtné bráně. Beru si lístek – a dál vede krásný asfalt! Radost mi vydrží jen pár km. Po pár km se totiž asfalt změní v rozdrobený beton plný děr. Sakra.

Vůbec nevím, co od Srbska čekat. Nikdy jsem tu nebyl. Pokud tedy nepočítám přestup na letišti Nikoly Tesly v Bělehradu před lety. A ten tedy nepočítám. Nevím, jestli to bude normální Evropa jako třeba Chorvatsko, nebo temné srdce Balkánu. Vždyť před pětadvaceti lety Srbsko provozovalo genocidu. Před dvaceti jsme ho bombardovali. Moc podezřelejších států v Evropě není. Co když ta dálnice takhle bude vypadat celou cestu? To do města Paraćin, kde mám rezervované ubytování, dojedu někdy v půlnoci.

Ukazuje se, že moje srbské předsudky jsou zbytečné. Kvalita dálnice je nakonec stejná jako u nás. 200 km do Bělehradu uběhne jako nic. Dálnice tu končí. Zastavuju u mýtné brány. Podávám chlapíkovi v budce lístek od hranic. V kapse zadní brašny trochu navlhnul. Čtečka ho nechce načíst. „Je to mokrý,“ krčí chlapík rameny. Jako by se omlouval, že mu to tak trvá. Pokladá ho usušit na topení. „Jedu z hranic s Maďarskem,“ zkouším pomoct. „Jasný, já vím,“ usměje se, ale suší dál. Když jsem přijel, bylo tu prázdno. Teď už se za mnou tvoří fronta. Víc než deset aut. Omluvně mávám na řidiče dodávky za mnou. Jen smířeně přikývne. Lístek načten. Platím 320 dináru. Asi 70 korun. Za přejetí půlky Srbska to není špatný.

Brutalistní hradby Bělehradu

Podle mapy jedu po dálničním obchvatu Bělehradu. Ve skutečnosti je to obyčejná silnice. Klikatí se po kopcích na západ od města. Rozbitá a špinavá. Náklaďáky. Něco mezi průmyslovou periferií, zapomenutými brownfieldy a balkánskou vesnicí. A staveništěm – v rozbahněných kráterech kolem probíhá příprava na tu slibovanou dálnici. Sem tam se po levé straně otvírají velké výhledy na hradby brutalistních paneláků Nového Bělehradu na obzoru. Spíš než naše sídliště vypadají jako kulisy pro nějaký sci-fi film. Musím sem někdy zajet se na ně pořádně podívat, říkám si.

Už dlouho na mě bliká kontrolka benzínu. Spoléhal jsem na to, že kolem města pár pump bude. Bělehrad je za mnou. Zatím žádná. Zanedlouho se zase připojím na dálnici. Už vím, že Srbsko není jako Česko. Pump tady není víc než dopravních značek. K další bych nemusel dojet. Raději zastavuju u krajnice. Koukám do mapy. Nacházím ÖMV. Na přípojce k obchoďáku IKEA. Ani ne kilometr a zastavuju u stojanu. Jako by tu otevřeli předevčírem. Vše ještě voní novotou. Žádný asfalt pocákaný naftou. Žádné ohmatané pistole. Tankuju skoro čtrnáct litrů. To bylo těsně.

Za měsíc bude pršet v jednom kuse

Ten déšť není nakonec tak špatný. Díky němu si nevšímám monotónnosti dálnice. Když totiž jedete na motorce v hustém dešti, stane se z něj všeobjímající skutečnost. Stane se tím primárním vjemem. Vše ostatní ustoupí do pozadí. Najednou je jedno, jestli jedete po pěšině mezi poli nebo po dálnici. Vnímáte jen ten déšť. Navíc tady v Srbsku zjevně není na dálnicích nijak hustý provoz a já tak nejedu ve vodní tříšti zvedané z asfaltu auty přede mnou jako včera na D1.

Do Turecka mi zbývá ještě víc než půlka Srbska a celé Bulharsko. Celkem něco přes 700 km. Přesto je zjevné, že se Turecku blížím. Billboardy kolem dálnice v turečtině inzerují odpočívadla s halal restauracemi a mešitami. A předpokládám, že o zákazníky se nemusí bát. Dobře půlka kamionů je z Turecka a velkou část ostatního provozu tvoří auta s německými a francouzskými espézetkami – ale jejich řidiči vypadají a řídí jako Turci.

V půl šesté sjíždím z dálnice. Jsem v dnešním cíli. Před chvílí přestalo pršet a když projíždím městem – můj penzion je na jeho druhém konci – je hlavní ulice už zčásti suchá. Paraćin je typický Balkán. Ošuntělé paneláky pomíchané s domky se střechami z červených tašek, které by klidně mohly být na vesnici někde ve Středních Čechách. Obchody mají výlohy vylepené ošklivými reklamami, ani není poznat, které mají otevřeno a které zavřeli už před lety. Provizorní novinové stánky, co tu jsou zjevně natrvalo, prodávají spíš cigarety, energy drinky a zmrzlinu Nestlé. Celé to připomíná Česko devadesátých let rozkročené mezi mizernou minulostí, nejasnou přítomností a nadějí na lepší budoucnost. Ale při podobně letmém pohledu člověk nikdy nepozná, jestli to není obráceně. Možná to jsou stopy lepší minulosti a výhled na mizernou budoucnost. Nebo možná všechna malá města po dešti vypadají lehce bezútěšně.

V penzionu jsem jediný host. „Už je po sezóně, co počasí?“ ptá se mě majitel. „Skoro celou cestu mi pršelo,“ směju se. „Jo, teď se to bude jen zhoršovat. Za měsíc bude pršet v jednom kuse a bude zima,“ dozvídám se. Sakra. Za měsíc se tudy budu vracet domů.