Turecko? Vždyť to je taková Evropa
Místo dálnice mám pod koly řeku. Levým ukazovákem několikrát za minutu stírám vodu z plexi helmy. To abych vůbec něco viděl. Nacucaná kožená rukavice váží snad kilo. Ani nevím, jestli tak hustě prší, nebo je to jen vodní tříšť rozprašovaná auty přede mnou. Takhle to ale určitě nebude celou cestu, říkám si. V následujících třech dnech mě totiž čekají skoro 2 000 km. Směrem na jihovýchod.
„Turecko je taková Evropa. Žádná exotika,“ říkám vždycky. Párkrát jsem tam byl. Takže vím, že to není pravda. Přitom ani trochu nelžu. Turecko se totiž odehrává na mnohem širší škále, než jsme z Evropy zvyklí. Záleží jen na vás, kterou část si vyberete. Jestli metropolitní Evropu, blízkovýchodní exotiku nebo středoasijský venkov. Je přitom celkem jedno, kde jste. Tohle všechno najdete jak v Istanbulu tak třeba ve Vanu daleko na východě.
Podobný rozptyl platí i pro tureckou krajinu. Na západě byste si klidně mohli myslet, že jste v sousedním Řecku. Nebo Bulharsku. Ale čím dál na východ se vypravíte, tím exotičtější krajina váš čeká. Stepní pláně. Vyschlé kamenité polopouště. Hory, které byste si skoro mohli spést s Himalájemi. Všechno je tu nějak vzdálenější a pustější a opuštěnější. A protože se kvůli Čínskému dárečku s číslem 19 do pořádně podezřelých exotických destinací pořád jet nedá, naplánovali jsme si s Japonkou výlet do Turecka. Na motorkách. Proto se teď na svojí CBR 650 R plavím po D1 směr Brno. Japonka letí. V půjčovně v Istanbulu má rezervovanou Yamahu X-MAX 250.
Plavba po D1
Před necelou hodinou jsem vyjel z Prahy. Až do poslední minuty jsem rozmýšel mezi dvěma plány. Vyrazit už dnes v pátek odpoledne, ujet něco přes 300 km někam do Maďarska, pak dva dlouhé dni po necelých 700 km a nakonec jeden kratší, z tureckých hranic do Istanbulu. Nebo se vypravit až zítra ráno a dát tři dlouhé dny. Celé ráno pršelo. A předpověď počasí mi v rozhodování moc nepomohla. Slibovala déšť na celý víkend. Pro celou střední Evropu. Sakra.
Po obědě ale pršet přestalo. Meteoradar naznačoval, že pro dnešek by to mělo být všechno. Matně kovové nebe nevypadalo úplně přátelsky, ale s trochou štěstí zmoknu jen zítra, říkal jsem si a vyrazil jsem. Naděje mi vydržela celou cestu přes Prahu. Ale přešla mě hned u Průhonic. Černé mraky a bílá stěna deště na obzoru jasně ukazovaly, co mě čeká. Zastavil jsem u benzínky, natáhnul nepromok a vyrazil vstříc dešti. Teď jsem někde před Humpolcem a nevypadá to, že by to dnes mělo být jinak. D1 spíš než silnice je řeka.
Pár kilometrů před slovenskou hranicí přeci jen pršet přestane. Spolu s deštěm zmizí i hustá doprava. Dálnici mám skoro jen pro sebe. Platí to i pro obchvat Bratislavy. Přejedu Dunaj, minu Petržalku a jsem v Maďarsku. Nebe pořád vypadá hrozivě, ale vydrží to. Však už skoro jsem v dnešním cíli. Ani ne za čtvrt hodiny sjíždím do Mosonmagyaróvár. Neurčitě středoevropské město s velmi maďarským jménem. Lehce ošuntělé domy. Příliš opuštěné centrum. Pochybná typografie na vývěsních štítech. Přejedu most u hradu. Na křižovatce s kapličkou zahnu doprava do úzké ulice lemované stromy. Jejich koruny jsou jako zelený tunel. Na chodnících popadané listí. Klid jako v lázních.
Koupel v horké minerálce
„Budete chtít náramek pro vstup do termálů?“ ptá se mě Maďar na recepci hotelu perfektní češtinou. Vyslovuje zbytečně pečlivě. Zjevně to není jeho mateřský jazyk. Mluví ale jistě a bez přízvuku. „Je to zdarma,“ dodává. Ten jako-lázeňský klid nebyl jen jako. Mosonmagyaróvár jsou opravdu lázně. „Ano, prosím,“ beru si ho. Házím bágly do pokoje. Je velký, s vysokými okny a ještě vyšším stropem. Na zemi hustý měkký koberec. Těžké závěsy. Zlatý přehoz přes postel. Nepřiměřeně obyčejný nábytek. Někde mezi pokusem o ruský kýč a starosvětský luxus. Jen beru plavky a ručník a přezouvám se do žabek. Po chladném deštivém dni budou termály to pravé.