Cesta do Leh vede přes hromady mrtvol

Leh už není dál než hodinu cesty. Nalevo úzký pás zelené trávy a zaprášených stromů kolem divokého Indu. Písečné duny a ostré holé skály a sesuvy rezatého štěrku připomínají, co mám za sebou. Dva dny jedné z nejdrsnějších a zároveň nejspektakulárnějších jízd, které jsem kdy podniknul. Z Manali do Lehu. 450 kilometrů přes pár pětitisícových průsmyků. Přes Himaláje.

Stanový tábor, Sarchu.

Vstávám brzo ráno. Manali je liduprázdné, všichni ještě spí. Po ulicích pobíhají jen smečky indicky vypelichaných psů. Nevšímám si jich a doufám, že si nebudou všímat mě. Docela to funguje. Z lesů stoupá pára. Jdu dolů k mostu, kde se pro mě má zastavit minibus. Nečekám ani pět minut a je tu. Na autobusák pro víc lidí. Řidič se ještě krátce pomodlí u přenosného chrámu, s kterým vrásčitá Indka obchází autobusák. Hodí ji do kyblíku pár drobných a dostává červenou tečku na čelo. Hinduistické cestovní pojištění, jestli na to věříte. Ze začátku se zdají vyhozené peníze. Z Manali silnice stoupá hlubokými zalesněnými údolími, kolem padesátimetrových vodopádů. Skoro bych si myslel, že jsem v Alpách.

Blátem k hromadám mrtvol

Dlouhá nepohybující se řada odevzdaně čekajících náklaďáků a džípů. Napravo prudký kopec nahoru, nalevo ještě prudší sráz dolů. Sesuv půdy blokuje silnici pár set metrů před námi. Řidič si povzdechne a jde se podívat zblízka. Za pár minut zpátky, pobaveně sedá za volant. Protahuje minibus podél kolony, k sesuvu. U něj šlápne na plyn a zatroubí. Indové, co se tu horu bláta snaží odházet lopatami do údolí sotva stihnou uhnout. Minibus se boří do mokrého bahna, vlní se a na točení volantu reaguje jen velmi uvážlivě, ale najednou jsme na asfaltu na druhé straně. „To nic nebylo,“ zakření se. Nahoru do Rohtang La, prvního z mnoha průsmyků na cestě do Lehu, už je to pak jen kousek. Jeho 3978 m není na Himaláje nic moc. Říká se ale, že je to jeden z nejzákeřnějších. Nakonec Rohtang znamená Hromady mrtvol.

Po poledni zastavujeme v údolí v restauraci u řeky. Odrbané plastové židle a kývající se umakartové stoly na štěrku vedle silnice. Domek z překližky a vlnitého plechu. Laminované jídelníčky s velkým hrdým nápisem Meni. Na něm jen jedno jídlo: dál a chapatí. Hustá čočková polévka a chlebová placka. A sušenky. Čaj. Přejíždíme pár dalších průsmyků. Téměř nikde se protijedoucí auta nevyhnou. Couvání. Kupodivu většinu cesty silnice slušná. Ne příliš rozbitá asfaltka. Nehledě na to, jak jsou v Pákistánu na svou Karakorámskou dálnici pyšní, tohle je mnohem větší dílo, říkám si, když pozdě odpoledne překonáváme Baralacha La. 4830 m. Nejvyšší průsmyk dnešního dne. Na noc zastavujeme v Sarchu.

Luxus pod stanem

Na mapě se to tváří jako menší město, ale je to jen pár stanových táborů kolem roztahaných kolem deseti kilometrů silnice. A ještě k tomu jen tři měsíce přes léto. Až v půlce září – za dva týdny – zavřou dálnici, hoteliéři sbalí stany a až do června tu budou jen skály a zatracená zima. Ta je tu nakonec už teď, stačilo, aby slunce zalezlo za kopce. Však jsem v 4 500 metrech nad mořem. Nejdřív se mi zdá, že výška ani není cítit – ale stačí abych udělal pár rychlejších kroků a zadýchám se.

Večeře v temném jídelním stanu. Nejstrašlivější dhál, jaký jsem kdy jedl. Horší jsou snad jen ty placky k němu. Nic jiného podél dálnice z Manali do Lehu snad ani nevaří. Zatím to ještě nevím, ale snídaně ráno bude podobně katastrofální. Naproti tomu bydlení ve stanech je nečekaně luxusní. Předsíňka, pak obrovská opravdová postel a na ní hora peřín. Budou se hodit. A když rozepnu další “dveře”, najdu dokonce soukromý evropský (!) záchod. Z porcelánu. Ve stanu. Však také za to platím šest set rupií včetně večeře a snídaně. (V Manali jsem za celkem slušný a velký pokoj platil sto rupií, samo že bez jídla.)

Vítejte v Projektu Himank

Zatímco včerejší část cesty byla spektakulární, dneska se přidala strašidelná podivnost. Hory už nepřipomínají Pyreneje střižené Alpami. Vypadají jako Himaláje. Poslední stromy jsem viděl růst včera kousek pod Rohtang La. Tráva úplně nezmizela, ale i tak mám pocit, že projíždím úplnou pustinou. A pak najednou asfalt mizí a po pár kilometrech i samotná cesta. Jsme na obrovské pláni bez silnice, náklaďáky a busy a džípy si jedou, kudy se jim zamane, za každým stometrový ocas zvířeného prachu.

Indové ve špinavých montérkách nabalení ve svetrech z jačí vlny taví asfalt v oprýskaných nabouraných vanách. Topí pod nimi olejem, který přilévají z PET lahví. Plameny a modře sladká stěna dehtového kouře. Jedna z mnoha posádek, která dálnici bez přestání opravuje a udržuje otevřenou. Spí tady ve 4500 metrů nad mořem skoro pod širákem, v provizorních stanech hned vedle silnice. Tohle není Nepál, kde i v pěti tisících rostou stromy. Tohle je drsná zabijácká vysokohorská poušť. Všechno jídlo a vodu jim vozí řvoucí barevné náklaďáky.

Mosty mají názvy jako Twing Twing nebo HY349. Vesnice vypadají jak polární základny. Vždy je pár chatrčí z vlnitého plechu s kulatou střechou, pár špinavých kdysi bílých stanů a obchod s alkoholem v děravé chatrči stlučené s prken. Když projíždíme bránou s nápisem Welcome to Himank Project, až mě mrazí. Už nejsem v Indii. Jsem v Lost. Jsem v X-Files. Jsem daleko od civilizace. Tohle je ultimátní konec světa. Kdybych chtěl provádět blíže neurčené, velmi záhadné a děsivé experimenty, prováděl bych je tady. V Projektu Himank.

Musí se holubi aklimatizovat?

Přes několik dalších průsmyků se něco po jedenácté vydrápeme do Taglang_La. 5360 metrů. Říká se, že je to druhý nejvyšší průsmyk na světě, přes který vede silnice. (Ten nejvyšší, Khardung La, je kousek na sever od Lehu.) Jenom vystoupit z minibusu je v téhle výšce bez pořádné aklimatizace nadlidský výkon. Opatrně dělám pár kroků. Motá se mi hlava a musím se soustředit, abych nezakopnul. Opírám se o prudký ledový vítr, co žene miniaturní sněhové vločky. Budiž mi útěchou, že líp je na tom jenom řidič a kapitán armády, co se veze na přední sedačce a co slouží na základně v Lehu. Ostatní cestující nejsou schopni ani vystoupit.I tady – pravda, dost sporadicky – roste tráva. Prolétne kolem mě pár holubů. Jestlipak se musí také aklimatizovat?

Pes: Project Himank je organizace, která staví a udržuje himalájské dálnice v Indii.

Pár fotek

Z Manali se dálnice nejprve hlubokými zalesněnými údolími se stometrovými vodopády šplhá do průsmyku Rohtang.
Po dálnici se občas poflakují stáda ovcí.
Poté, co jsme překonali Rohtang La se krajina proměnila ve vysokohorskou poušť a stromy se už neobjevily.
Práce na silnici (nedaleko průsmyku Taglang La).
Práce na silnici (nedaleko průsmyku Taglang La).
Restaurace, Sarchu
Hotel, Sarchu.
Hotel, Sarchu.
Stanový tábor, Sarchu.
Travnaté pláně kolem Sarchu.
Dálnice do mezi Manali a Leh zavírá v půlce září – pak průsmyky zapadají sněhem, který vydrží třeba až do června.