Téma: Na cestě

Kolem mě měkce svítí stovky balónů. Pomalu se plní horkým vzduchem. Oranžové mihotavé světlo. Ještě před chvílí byl vzduch svěží a studený. Teď je horko a cítím hořící vosk a olej a napětí a očekávání. Najednou všechny balóny letí vzhůru. Několik set. Několik tisíc.  více

Jako připomínka nedávné historie se podél pěsiny v trávě v pravidelných intervalech objevují betonové cihly s červeným a bílým pruhem. Říkají, že cesta byla vyčištěna od nevybuchlé munice. Dole pod kopcem cedule upozorňuje, že mimo pěšiny byla krajina od nevybuchlých bomb vyčištěna jen „pohledem“. Tedy že byly jen sesbírány ty z povrchu. Ty, které byly vidět. Centimetr pod zemí může být cokoliv.  více

Alespoň to mi tvrdil kamarád před mou první cestou do Laosu. Sám tam nikdy nebyl. Moc se mi to nezdálo. Moc se mi to nezdálo ani po té první cestě. Jih země byl sice ospalý, ale ne pustý a prázdný. Stejně tak hlavní město Vientiane. Nebo Luang Prabang. A pak jsem se o dva roky později vypravil přes hory na severu po Dálnici 1.  více

Před vchodem do banky mě odchytí Číňan kolem padesáti. V obnošeným saku typicky čínsky neurčitě nevýrazné barvy. V jedné ruce kalkulačku a v druhé štos čínských yuanů. Povzbudivě a přitom nejistě se na mě usmívá. Moc se mi do toho nechce. Ani pořádně nevím, jaký je kurz. A navíc stojím před bankou. Zavrtím hlavou a jdu dovnitř…  více

Na horizontu stoupají z moře sloupy černého dýmu. Z komínů obřích nákladních lodí, vodních hradů z kontejnerů. Odtud nejsou vidět. Před hodinu jsme je míjeli. Teď se trajekt z japonského Shimonoseki opatrně protahuje kolem mol a jeřábů nákladního přístavu. K malinkému osobnímu terminálu schovanému mezi skladišti v průmyslové zóně. Qingdao v Číně.  více

Akcelerace. Ujíždějící krajina se mění ve rozmáznutou šmouhu. Seká jí čerň tunelů. Jako byste zatraceně rychle jeli kolem obřího čárového kódu. I přesto, že svištíme kolem 300 km/h je jízda stejně měkká a tichá. Jako modrá plyš sedačky, na které sedím. Jsem v Shinkansenu, japonském rychlovlaku. V nejnovějším a nejrychlejším modelu N700.  více

V Japonsku jsou všude. Září v ulicích velkoměst a lákají k sobě kolemjdoucí. Osaměle postávají v zapadlých vesnicích na zapadlých ostrovech. Ztraceně vyčkávají v lesích a na loukách. Zevlují i na lodích a ve vlacích. Celkem jich je pět a půl milionu. Víc než obyvatel Slovenska. Ročně do nich Japonci nahází pět bilionů yenů. Jeden bilion korun.  více

„V Osace se prý přechází i na červenou!“ divila se Chihiro, jedna z postav japonského animovaného seriálu Azumanga Daio. „Počkej až dorazíš do Osaky. Lidi jsou tam irachi. Netrpěliví, nedočkaví. Dokonce mají vedle semaforů odpočet, kdy padne zelená!“ smál se Jun z Tokia. Semafory a přecházení na červenou v Osace Japonce odjinud fascinují.  více

Nemůžete jet do Paříže a nevidět Eiffelovku. Nemůžete jet do Indie a nevidět Taj Mahal. Nemůžete jet do New Yorku a nevidět Sochu svobody. Nemůžete jet do Londýna a nevidět Big Ben. A nemůžete jet do Japonska a nenavštívit Kjóto.  více

Nemáte-li nic k jídlu, srnky si vás ani nevšimnou. Ale vytáhněte shika sembei, speciální crackery z rýžových otrub, a obklopí vás jich víc než byste chtěli. Natahují krky a pokyvují hlavou. Říká se, že se po japonsku uctivě klaní. Ale nenechte se obalamutit. Jsou to zákeřné bestie.  více

Poledne. Venku skoro tma. Od rána prší. A tak jsem v osackém akváriu. Touhle dobou ve všední den je tu jen pár párů na rande, pár rodin s dětmi. Tučňáci a tuňáci a několikametroví rejnoci. A místní superstar – obří žralok velrybí. Dokonce se na něm vozí hejno ryb, přesně jak sliboval obrázek na vstupence.  více

Osaka je známá přecházením na červenou, přátelskými lidmi a jídlem. Však se také v Japonsku říká: „Strojte a klaňte se do zemdlení v Kjótu, krmte se k prasknutí v Osace.“ A stejně jako její obyvatelé nejsou nafrnění jako ti ze sousedního Kjóta, není nafrněná ani její kuchyně. Okonomiyaki a kushikatsu. Ale hlavně takoyaki.  více

Ležím v bazénu horké minerálky. Výhled přes útesy na moře. Za mnou kopce pokryté lesy. Onsen Hirauchi-kaichu – horké prameny na jihu Yakushimy. Tři bazénky vysekané v kameni. Přístupné jen pár hodin denně při odlivu. Jindy jsou pod hladinou moře.  více

„Chceš si půjčit kolo? Kolem sopky to trvá čtyři hodiny,“ navrhuje mi holka na recepci v hostelu pod Sakurajimou. Čtyři hodiny, to zní docela dobře. Že bych si ho půjčil? „Ale na druhé straně padá popílek, budeš celej černej,“ varuje mě. „Tak to raději bez kola,“ rozmýšlím si to. Usměje a pokývne hlavou. Jako by to předem věděla.  více

Na Yakushimu se jezdí kvůli „Velkému stromu“. Zábavnější, zajímavější – a míň namáhavý – je výlet do Shiratani Unsuikyo. Rokle s pohádkovým lesem, v kterém Oga Kazuo, vrchní ilustrátor studia Ghibli, strávil spoustu času skicováním při práci na slavném animovaném filmu Princezna Mononoke. Vážně to tu vypadá jako v zakletém lese.  více

Yakushima. Ostrov šedesát km přes moře na jih od Kyushu. Celý přikrytý jedním velkým lesem. Pár skoro dvoutisícovek. Spousta deště. Nejmokřejší místo v Japonsku. Dokonce jedno z nejmokřejších na světě. „Prší tu 35 dní z měsíce,“ říkají místní. Ve skutečnosti jen polovina dní v roce, ale prší tu opravdu hodně. Na pobřeží čtyři metry ročně, v horách osm až deset.  více

Vlak po cestě z Kumamoto dvakrát změní směr. Jedeme vpřed–couváme–jedeme vpřed. Stoupáme po strmé stěně kráteru Aso. Turistická mapa, kterou jsem dostal na nádraží, hrdě hlásá, že s 18 km z východu na západ, 24 km ze severu na jih a obvodem přes 120 km je Aso největší kráter na světě. A že vzniknul před sto tisíci lety po propadu obrovské sopky.  více

„Rychle! Pojď,“ táhne mě Eri ven na palubu. „Kamome!“ ukazuje na hejno křičících racků. Létají tak blízko. Když natáhnu ruku, možná se jich dotknu? A co když se jich dotknu? Eri vytahuje pikslu Jagarika. Jestlipak budou zobat z ruky? Ale moc se jim nechce. Lámu tyčinku a házím ji do prolétajícího hejna. Ptáci za letu chytají drobky. Do vody žádné nespadnou.  více

Studený vítr. Šedé ranní světlo. Kovová hladina, dlouhé vlny. V dálce pluje černý stín. Ostrov, který Japonci znají pod přezdívkou Gunkanjima – Ostrov, co vypadá jako loď. Ne pod jeho pravým jménem Hashima. Říká se, že za druhé světové války si ho s lodí spletla posádka americké ponorky a torpédovala ho. Prázdné řítící se budovy, místo oken černé díry. Železobeton rozkousaný slaným větrem. Uhelný důl. Opuštěný přes třicet let.  více

Nagasaki je pěkné město. Na kopcích. U moře. První z japonských přístavů, který se otevřel cizincům poté, co v něm v polovině šestnáctého století přistála zbloudilá čínská loď s portugalskými dobrodruhy na palubě. Další následovali. Mezi nimi i sv. Francis Xavier, který zkonvertoval místního vládce ke křesťanství.  více

Tenjin – nákupní čtvrť a centrum Fukuoky – je anonymní sklo a beton. Stejně jako centrum libovolného japonského moderního města. Jdu směrem k řece. Projdu nenápadnou, také skleněnou budovou do parku na druhé straně. Černé krákání vran. Mrholí. Fouká. Přesto se mraky na nebi z aluminia vůbec nepohybují. Mokrá tráva mi čmárá po botách. Když se otočím, budova je pryč. Vidím jen ruinu aztécké pyramidy, kterou požírá džungle.  více

Kdykoliv jsem řekl v Japonsku „Fukuoka“, dostalo se mi odpovědi „ramen“. Žluté čínské nudle v polévce, do kterých jsou všichni Japonci blázni. Ve Fukuoce v typickém hustém bílém vývaru z vepřových kostí. Tonkotsu ramen. Můžete si je dát v jedné ze stovek restaurací. Nebo pro Japonsko exoticky v yatai – stáncích na ulici, které otvírají jen v noci.  více

Nedaleko Hirošimy, na ostrově Miyajima, je Plovoucí torii. Jeden z tří nejlepších pohledů v Japonsku. Alespoň podle seznamu, který sestavil japonský učenec Hayashi Razan v polovině sedmnáctého století. A který převzalo japonské ministerstvo turismu.  více

Hiroshima. První ze dvou měst, na které Spojené státy hodily atomovku. Dnes vypadá jako obyčejné japonské město. Je placatá. A vynechám-li místní specialitu hiroshimayaki ne moc zajímavá. A přesto tu potkáte snad víc turistů než v Kjótu.  více

Shin Sekai a pár ulic na jih od něj, za kolejemi nadzemky. Prý nejnebezpečnější místo v Japonsku. Mnoho obyvatel Osaky vám řekne, že by tam nikdy nevkročili. Průvodce varuje turisty, aby si dávali pozor. Ale když tahle čtvrť v roce 1912 tady na jihu města vyrostla, byla to zářná budoucnost. Shin Sekai. Nový svět.  více

„Kvetoucí sakury? Říká se, že park v Shinjuku je nejlepší. Ale já mám raději Ueno. Počítej s tím, že o víkendu tam bude spousta lidí,“ doporučoval mi Jun parky v Tokiu. „Taky spousta opilých lidí,“ rozesmál se nakonec. Měl pravdu. Park v Ueno je plný lidí. Dokonce už před polednem. Parkem proudí lidé, fotí květy a fotí se s květy. Zem je zakrytá modrými plastovými plachtami. Každé místo, kde s dá rozložit deka, každé místo, kde se dá sednout, je zabrané.  více

Obchody s oblečením. Kabelkami. Klobouky. Boty. Spodním prádlem. Ne, nejsem v Harajuku. I když se tak Sugamu někdy přezdívá. Oproti Harajuku tu nefrčí boty na podpatku. Ani gothic lolita make-up. Nebo růžové a zelené vlasy. Vlasy jsou tu šedé. Sugamu se přezdívá Obaachan no Harajuku. Harajuku pro babičky.  více

Úzké uličky. Šestnáct set stánků. Mokrá podlaha. Kontejnery s ledem. Chvíli nedáváte pozor a div vás nepřejede ještěrka. Holé zářivky. Holé žárovky. Brzo ráno. Před východem slunce. Zívání, kafe, cigára. Holínky a gumové zástěry. Zima. A ryby. Tuny ryb.  více

Japonka, ani ne dvacet. V černých šatech s bílou krajkovou zástěrou. Ve vlasech čelenka s růžovýma kočičíma ušima. Podá mi letáček a ukloní se. Pár slov japonsky, kterým nerozumím. Nepřirozeně vysokým hlasem, jako by byla postavou z japonského animovaného seriálu. Jdu dál ulicí. Bílý šum kovově rachotící pachinko herny. Postávající zevlouni u stánku s tureckým kebabem. Sklánějící se hrozen lidí nad bednami s mangou z druhé ruky na chodníku. Počítače, herní konzole, roboti, foťáky, gadgety.  více

Jeden pohled na orientační plán tokijské podzemky a vím, že to nebude žádná legrace. A zároveň že to bude spousta legrace. Jako nudle v misce polévky se na něm vinou linky Tokijského metra a Metra Toei. Mezi nimi se nenápadně proplétají tenké čáry znázorňující trasy navazujících příměstských vlaků, Japonských železnic, soukromých železnic, tramvaje a jednokolejky.  více

Nejenže v Japonsku mluví semafory a parky, mají tu záchody s vyhřívanými prkýnky. Lepší modely dokonce umí prkýnko samy i zvedat a sklápět. Všechny modely ovšem mají bidet, co na stisknutí čudlíku vyjede z pod prkýnka.  více

Teplo. Ticho. Měkký koberec. Tlumené osvětlení. Dvě řady kapsulí nad sebou po každé straně. Mezi nimi ulička dva metry široká. Už nejsem v Tokyu. Jsem na vesmírné lodi Nostromo. Z každého temného kouta na mě může vyskočit Vetřelec.  více

Po Tokiu neběhá rozzuřená Godzilla a neokusuje mrakodrapy. Vše ostatní, co jste kdy o Japonsku slyšeli, je pravděpodobně pravda. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si představoval. To se mi zatím nikde jinde nestalo. I když možná je to tím, že jsem přečetl moc mangy viděl moc japonského anime.  více

Na displeji červeně svítí 13,1 kg. Můj batoh na pásu check-in přepážky na letišti v Bangkoku. Let do Japonska, s přestupem v Taipei. Můj pas v ruce Thajky za pultíkem. Ale místo očekávaného úsměvu vidím kamennou tvář. Místo obvyklého „Okénko nebo ulička?“ slyším „Mohu vidět vaši zpáteční letenku?“  více

Vedle mě stojí mávají pokřikují poskakují dvě Thajky. Kolem dvaceti. Jedna má na tváři nálepku s červeným srdcem, jedním ze symbolů červené kampaně. „khoothoot kha, promiňte“, usměje se na mě a dostanu stejnou. Nálepku. Na triko. Takže už taky demonstruju za Thaksinovu miliardu.  více

Před pár dny začali po Bangkoku jezdit Červené košile. Na pickupech a motorkách, v červených taxících. Mávají vlajkami a transparenty, povykují s megafony. V rukou podlouhlé balónky. Když jimi mávají, jako by hrozili červenými obušky. A je to v Thajsku a tak je to jak párty, ale na druhou stranu jde z Červených trochu strach. Demonstrují za Thaksina, bývalého thajského premiéra. Prý za demokracii a proti diktátorství.  více

Červené košile začali dávat krev. Aby jí mohli rozlít u vchodu Úřadu vlády. A zdá se, že stejně jako s Pochodem miliónu přišli s nesmyslným cílem. Hodlají nabrat a rozlít tisíc litrů. Je to khmerský černokněžnický rituál, kterým proklejí současnou vládní kliku. Opravdu jsou tohle lidé, kteří by vedli zemi, kdyby premiér nakonec odstoupil a rozpustil vládu?  více

Všechno to začalo, když mediální magnát a miliardář Thaksin vyhrál ve volbách 2001 absolutní většinu. Thajsko se těžko vzpamatovávalo z finanční krize konce devadesátek a Thaksin přišel s politikou, která byla sympatická oběma nejpostiženějším skupinám – tj. velkým firmám i chudým farmářům. Hned si za to také vysloužil nálepku „populista“. Jenže kupodivu vše, co během předvolební kampaně slíbil, za své vlády splnil.  více

„Když spolu jdeme po ulici, všichni si myslí, že jsem tvá thajská ‚přítelkyně‘,“ stěžovala si Eri, má japonská spolužačka. „To je fakt… Ha! Udělám tričko s nápisem ‚khonyipun‘ (Japonka)!“ A tak jsem ho udělal. I když je prý trochu otaku. Což je zcela v pořádku. Eri se přiznala, že je sama také trochu otaku a doma má knihovnu plnou mangy (^_~)  více

Pár zkušeností a postřehů z dvoutýdenní návštěvy mS v Thajsku. Lze pochopitelně přiměřeně aplikovat na jiné „exotické“ země, příbuzenstvo, kamarády a tak.  více

Prohlížím si černou Hondu v Kanchanaburi. Hodlám si jí půjčit na výlet k vodopádu a k muzeu v Hellfire Pass. Je to ta samá, kterou Sigi před půl rokem úspěšně položil. Majitel půjčovny na odřenou nádrž skutečně za těch pět set bátů, které si za škody řekl, koupil samolepku. A pak jí křivě nalepil, takže zpod ní na kraji vyčuhuje lak odřený až na kov.  více

Byl jsem v Thajsku mnohokrát. Ale až dodnes jsem neviděl Sukhothai. Něco jako jezdit deset let do Česka a nevidět Karlštejn. Ostatní cizinci mi často tvrdili, že Sukhothai je úžasná, nutno vidět. Kecy. Ayuthaya je mnohem zábavnější.  více

Jsem vůbec v Thajsku? Chrámy tu vypadají, jak kdyby je sem někdo propašoval spolu s nákladem pilulek meta-amfetaminů přes děravou hranici z nedaleké Barmy. Domy tu mají střechy lemované ornamenty vystříhanými z plechu, jak když se párkrát zakousnete nůžkami do poskládaného papíru. Ani tváře lidí tu nevypadají thajsky.  více

Thajci mají k vodě speciální vztah. Města jsou rozsekaná protkaná vodními kanály. V období dešťů je voda všude. I Bangkok bývá každý rok zaplaven. Na venkově mají plovoucí trhy, kam se dostanete jenom lodí. Nakonec i slovo pro řeku je speciální. Meenáam. Tedy Matka vod.  více

Zítra večer za mnou do Thajska přiletí na dvoutýdenní návštěvu mS. Tak snad nezabloudí na letišti a zvládne nastoupit na správný autobus a pak podle mapky dojít do kavárny, kde budu čekat. Snad dorazí se zavazadlem rozumných rozměrů a váhy, ne jako když jezdí do Itálie. A snad se jí tu bude líbit.  více

Jako by někdo otevřel a pustil ke mně hluk ulice a vůni smažené rýže, kafe a mokrého asfaltu. Jen o tom ještě nevím. Zatím si myslím, že se mi to jen zdá. Ještě spím. „You you you! Morchit! Bangkok!“ budí mě usmívající se hlava ve dveřích.  více

Někdo dostává stravenky. Jinému firma platí výuku jazyků. Další dostávají předplatná do bazénu, služební auta, členství v golfových klubech. To já jsem v práci mohl dělat zvuky.  více

Mají maskoty. U Olympiády a podobných sportovních akcích nebo výstav jako Expo je to běžná věc kdekoliv na světě. V Číně ale mají opravdová loga jen ty opravdu velké firmy. Všichni ostatní spoléhají na moc maskotů. Maskoti mají tradici. Vchody do starých paláců hlídají kamenní lvi, chrámy střeží draci, kteří se plazí po jejich zdech a sloupech.  více