Téma: Na cestě

Petchaburi soi 5 je jedna z nejlepších ulic na pouliční jídlo v Bangkoku. V přízemí snad každého domu je nějaká restaurace. Nejlepší je přijít večer, kdy mají otevřeno všechny a ještě k nim přibudou stánky se sladkostmi, ovocem a thajských čajem. Uprostřed uličky, která soi 5 spojuje se soi 7, najdete restauraci Pe‑Aor (ร้านพี่อ้อ).  více

Nemůžu spát. Na mně vyhrazených 60 cm se nemůžu ani otočit. A vždy mě probudí buď chrápání spáče vpravo nebo převalování toho vlevo. Jsem na Ue-edoya. Horské boudě necelých 400 výškových metrů pod vrcholem Fuji. Mám tak čas poslouchat strašidelné kvílení větru. Zdá se mi, že celou noc zesiluje. Už večer se proti němu téměř nedalo jít. Půjde v tom vůbec vylézt nahoru?  více

Mlha je tak hustá, že vidím jen na pár kroků před sebe. Nohy mi kloužou v černém sopečném popelu. Je mi zima. Lezu na Fuji. Nejvyšší horu Japonska. 3 776 metrů. Zvedá se rovnou od moře. Žádné hory kolem. Osamocený archetypální kužel stratovulkánu. Jako z dětské kresby.  více

Ranní Yangon. Sotva se rozednilo. Na rohu třicáté druhé ulice a Maha Bandula Road stojí taxík. Nahýbám se k otevřenému okénku. „Autobusové nádraží?“ ptám se řidiče. „Myslíte Aung Ming Lar, pane? To je za pět dolarů,“ oznámí mi hned cenu. Ani nesmlouvám. Bývá to o dolar víc.  více

Letím z Manily. Na jih. Na ostrov Palawan, tu 450 km dlouhou čáru země, která rýsuje hranici Jihočínského a Suluského moře. Letová hladina kolem tří tisíc metrů. Těsně nad bachratými oblaky. Rozzářené azurové výhledy na moře a nebe. Desítky zelených ostrovů obtažených bílými linkami písečných pláží.  více

Koupu se v horké minerálce v Dōgo onsen. Je tu plno lidí. Na japonské lázně neobvykle živo. Všimnu si Japonce, co bez hnutí sedí v protějším rohu bazénu. Zdá se mi, že ani nemrká. Hranatý tvrdý obličej. Na krátko střižené hranaté vlasy. Karikatura gangstera z japonského komiksu. A na pravém rameni má drobnou kérku. Co tu sakra dělá? V Japonsku se s tetováním do lázní přece nesmí?  více

Ulice s obchody se suvenýry pod schodištěm ke chrámu Konpira-san. Usmívající se Japonka mi točí do kornoutu zmrzlinu z tofu. Posype ji čerstvě nasekanou jarní cibulkou. Kápne na ni trochu sójové omáčky. Opatrně ochutnávám. Je to trochu jako studený udon, polévka s bílými pšeničnými nudlemi.  více

Kdesi v divokých horách ostrova Shikoku. Sotva půl hodiny do setmění. Projíždím vesnicí Nagoro. První živá vesnice za posledních čtyřicet minut. Lidé tu zevlují na lavičkách před domy. Před školou hlouček klábosí. Pár důchodců pleje zahrádky mezi domy. Ale něco není v pořádku. Nikdo se nehýbe. Jako by všichni v jeden okamžik strnuli.  více

Vcházím do recepce hotelu. Zdraví mě personál v nažehlených uniformách. „Máme pokoj, noc za 130 dolarů,“ usmívá se úslužně recepční. Mám pocit, že někdo nažehlil i její hlas. „Přejete si pokoj vidět?“ Že obvykle za ubytování utratím cca 10× méně, si nechávám pro sebe. „Ano, prosím,“ odpovídám ležérně.  více

Sedím na lavičce křivě sbité z chlupatých nehoblovaných prken v chatrči u prašné silnice z udusané hlíny. Pod nízkou střechou z celtoviny je skoro stejné vedro jako přímo na poledním slunci venku, jen vzduch se tu ani nehne. Se mnou tu posedává asi deset nebo patnáct místních. Žvýkají betel a plivou rudě obarvené sliny, co vypadají jako krev, na zem chatrče.  více

Futruju se grilovaným kuřetem na nočním trhu před nádražím v Kanchanaburi. „Aroy may, je to dobrý?“ zeptá se mě z ničeho nic kolemjdoucí chlapík. „Aroy maak, moc dobrý,“ zvednu oči.  více

„…zahneš na Jalan Penang, mineš trh nalevo a pak policejní stanici napravo. Naproti ní přes křižovatku je taková malá ulička. Na rohu je Joo Hooi Cafe v něm stánek s laksou,“ vysvětluje mi Fang na recepci hostelu cestu k údajně nejlepší lakse ve George Town na ostrově Penang.  více

Petronas Towers jsou na dosah ruky. Ale dostat se k nim tady z Kampung Baru, staré malajské enklávy v centru Kuala Lumpur, je snad nemožné. V cestě je vysoká betonová zeď s protihlukovou zábranou na vrchu. Za zdí šestiproudá dálnice a vodní kanál. Jako by to naleštěné město mrakodrapů ze skla a oceli a betonu chtělo ošuntělý Kampung Baru schovat a vymazat z paměti svou minulost.  více

Půjčuju si skútr. Thajka mi jen tak dá klíčky. „Až se budeš vracet na pevninu, přivez ho zpátky. Zaplatíš pak,“ říká. Je jí jedno, na jak dlouho skútr chci. Nezajímá ji, v kterém resortu bydlím. Nechce vidět můj pas. Nezeptá se ani na moje jméno.  více

Říká se, že Vientiane je nejpohodovější hlavní město na světě. Kecy. Vientiane je vesnice. Možná v něm žije čtvrt milionu lidí, ale to z něj nedělá město.  více

Ráno v Konglor omývám bahno z chladiče mé Hondy hadicí. Jinde ho nechávám. Až se odpoledne na zabahněné motorce vrátím do Tha Khek, budu vypadat jako větší machr.  více

Přejedu most v Tha Lang. Pokračuju po náspu přes jezero. Tady je užší, jen tak akorát pro silnici. Stejně jako včera se dál klikatí mezi ostrůvky a hlubokými lesy mrtvých stromů ve vodě. Možná po deseti kilometrech se silnice začne nenápadně zvedat. Jezero zmizí. Štěrk přejde v červenou hlínu a ta se záhy změní v mazlavé lepivé červené bahno.  více

Kolem silnice pádí elektricky zelená rýžová pole. V modrém oparu se vznáší krasové útesy. Vodopády zelených lián padají až k asfaltu. Sem tam vesnice. Dřevěné domky na nohách. Častěji než auta potkávám na silnici volně pobíhající krávy a kozy. Tohle že je hlavní silnice na hranici s Vietnamem?  více

Půjčovna motorek pár metrů od nábřeží v Tha Khek. Chci nějakou obyčejnou malou Hondu Dream nebo Wave za pár dolarů na den. Už jsem na nich toho projel hodně. Plánuju se vypravit na 500 km dlouhý okruh, kterému tu nikdo neřekne jinak než The Loop. Tedy Okruh.  více

Tha Khek. Město ve středním Laosu. Se svými 25 000 obyvateli sedmé největší v zemi. Na břehu Mekongu, na druhé straně Thajsko. Před lety mi připadal oproti liduprázdnému Savannakhetu jako velkoměsto. Tady na náměstí u řeky bylo živo. V ulicích byli lidé. Měli tu dva kruhové objezdy a semafor a dopravu.  více

„Tam se zastavil čas,“ znáte ten výraz. Bývají to jen takové řeči. Ale když jsem před deseti lety poprvé přijel do Savannakhet ve středním Laosu, měl jsem přesně ten pocit.  více

Mám namířeno z Nong Khai k chrámu v Phu Tok. Tenhle lehce neuvážený výlet na motorce je můj první pořádný pohled na Isaan. V Thajsku jsem byl tolikrát, že to ani nespočítám. Dohromady určitě víc než rok. Ale Isaan, ten obrovský kus Thajska na severovýchodě, ten jsem zatím neviděl. No co, většina Thajců tu taky nikdy nebyla.  více

„Wat Phu Tok je strašně daleko,“ vyděsí se Limanee, když si od ní V Nong Khai půjčuju motorku. „To nejde stihnout!“ Pak se trochu uklidní. „Možná budeš muset přespat v Beung Kan a vrátit se až zítra,“ zcela prakticky plánuje. „Kdyby něco, zavolej,“ dá mi ještě vizitku.  více

Na lodi z Labuanu v Bruneji do Kota Kinabalu v Malajsii. Na sobě džíny. Dlouhý ponožky. A tenisky, žádný sandály. Triko. Mikinu s kapucí. Kapucu na hlavě. Klepu se zimou. Víc oblečení už nemám. Místní jsou nabalení úplně stejně. V tomhle mrazáku mě čekají tři hodiny. Vstával jsem už v šest ráno, ale zimou nemůžu spát.  více

„Proč překračujete hranici tady?“ ptá se mě rozmrzele indonéský celník v přístavu v Tarakan na Borneu, když mu podávám pas. Chystám se nalodit na trajekt do Malajsie. „Protože mám namířeno do Bruneje a pak letím z Kota Kinabalu na Filipíny,“ vysvětluju. Tváří se ještě nespokojeněji.  více

„Jen co naložíme, vyplujeme na Borneo, do Banjarmasin,“ říká mi Najib. Stojíme na můstku dřevěné nákladní lodi Asia Hero 9. Před námi dlouhá prázdná dřevěná paluba. Na přídi obrovským jeřáb. Najib je kapitán. „To bude tak za dva nebo tři týdny,“ přidá.  více

Osamělý stolek v prázdné chodbě prázdného hotelu Maulana. Holka kolem dvaceti si píše moje jméno do ošoupaného školního sešitu. Na stránku nadepsanou datem odletu. Tím jsem si zabookoval letenku zpět na Ambon. „Mám zaplatit hned?“ ptám se. Pokrčí rameny a pomalu se usměje. „Jak chceš. Hned, zítra, před odletem na letišti.“ Přijde mě to na 350 000 rupií. 600 Kč.  více

Když vystupuju z lodi na ostrově Bandaneira, je tu na absolutní tropický zapadákov až nečekaně živo. Během pár dní ale zjistím, že takhle živo tu je, jen dokud v přístavu kotví trajekt. Hned co odpluje, čas začne plynout podezřele pomalu. Jako by se tu vše dělo ve slow-motion. Vlastně, jako by se tu nedělo vůbec nic.  více

Loď z vydlabaného kmene jen-jen se převhrnout. Každá vlnka klidného moře je jak tsunami. Bojím se i dýchat. Chlapík co mu loď patří, sedí za mnou a nevzrušeně pádluje. Kolem lodí naložených muškátem. Kolem japonské rybářské lodi, co tu skupuje a mrazí tuňáky. Najmul jsem si ho za pár tisíc rupií, aby mě převezl od mola v přístavu na Bandaneira přes úžinu na Gunung Api, protější ostrov.  více

Říká se, že šnorchlování na Bandách je jako potápění kdekoli jinde. Nevím, nikdy jsem se nepotápěl. Ale když si nasadím jen brýle a šnorchl a strčím hlavu pod vodu, připadám si jak ve filmu od Jacques-Yves Cousteau.  více

Podle plavebního řádu mě čeká 14 hodin na trajektu Pelni z Ambonu na soustroví Banda. Na lístku mám napsáno ekonomi. Nejlevnější třída. V přístavu se nic jiného narychlo koupit nedalo. Jdu dolů do podpalubí a nahlížím dovnitř.  více

Pilot třískne s letadlem o ranvej letiště v Ambonu na indonéských Molukách tak tvrdě, až mám strach, aby z něj něco neodpadlo. Dorolujeme k neužitečně velkému letišti. Nové, čisté a liduprázdné. Moderně se tu nevystupuje na plochu. Mají tu chobot přímo do terminálu. Jeden.  více

Když jsem byl v Indonésii minule, do Kuty na Bali jsem ani nejel. Taky co tam? Chlastat pivo s Australany – něco jako s Brity v Praze – to mě vůbec nelákalo. Surfovat neumím. A nic jiného se tam dělat nedá. Pivo mě pořád nechutná. Ale před pár lety jsem viděl Divoké vlny. Animovaný dokumentární film o surfujících tučnácích. Surfování vypadalo jako zatracená legrace.  více

Už skoro hodinu jedu do kopce. Po silnici vydlabané ve stěně hlubokého údolí – nalevo se střídá okousaná skála se stěnami z bláta, napravo je prázdno. Bez svodidla, široká na jedno auto a jednu motorku. Roztřískaná. Písek. Bahno. Štěrk. Hluboké díry plné vody. Žádný asfalt. Ten jsem viděl naposledy ráno v Hsipaw, kde cestu lemovali stromy a kukuřičná pole.  více

Začne to už po cestě z letiště. Cena za taxík v dolarech. Řidič pečlivě zkoumá pětidolarovku, kterou jsem zaplatil. Jestli není špinavá, popsaná, přeložená. To se bude opakovat pokaždé, když budu platit v dolarech.  více

Rolujeme po lesklé mokré ranveji k jedné ze čtyř bran miniaturního letiště. Nízké oranžové pozdně odpolední slunce, kolem betonové plochy čerstvě umytá elektricky zelená tráva. Yangon (dříve Rangún). Hlavní město Myanmaru (dříve Barmy).  více

„Islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoli však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži,“ říkal Atatürk. Nebo také: „Islám, tato absurdní teologie beduína bez morálky, je mršinou, která otravuje naše životy.“ Možná i proto je dnes Turecko evropštější, než byste si čekali.  více

„V tomhle horku se nedá celý den nejíst a nepít,“ říkal Saleem, můj řidič někde v poušti Wadi Rum a rozbalil si oběd. „To by tu během Ramadánu všichni umřeli.“ Když jste místní, máte to snadné. Přes den si prostě zajdete na oběd domů. Zatáhnete závěsy, aby vás neviděli ani kolemjdoucí ani Aláh. Můžete se nafutrovat, jak chcete.  více

Když se rozhlédnete z Řípu, krajina vypadá tak nějak přátelsky. Není ohromující ani nevýslovně nádherná. Je taková celkem obyčejná. Ale vypadá, že by to mohlo být bezva místo pro život. Praotci Čechovi se dá celkem rozumnět.  více

Zdá se mi, že v dálce se vysoko na nebi vznáší hory. Ne, nejsou to mraky. To jen další fata morgána. Odraz nebe od rozpáleného vzduchu v údolí. Ale jak jedu blíž, tahle fata morgána nemizí. Je to jako provokace. Vyprahlá poušť. Vedro. 40°C. A uprostřed té pustiny se z ničeho nic zjeví opravdová obrovská modrá voda.  více

Opuštěný ostrov deset kilometrů na jih od Nagasaki. Ještě před třiceti lety jedno z nejhustěji obydlených míst na světě. Na těch 560 m2 skály býval uhelný důl a a pětitisícové město. Dnes prázdné ohlodané betonové ruiny. Japonci znají ostrov spíš pod přezdívkou Gunkajima – Ostrov, co vypadá jako bitevní loď. Zbytek světa ho spíš zná jako padouchův ostrov ze Skyfall, posledního Jamese Bonda. Tak ten si můžete prohlédnout na Google Streetview.  více

Poslední den v Bangkoku. Poslední den výletu. Je půlnoc a já sedím v hale na letišti Suvarnabhumi. Výstupní razítko thajské imigrace v pase. Čekám na letadlo, co mě odletí do Prahy. Připadám si jako by mi bylo zase deset let a tohle byl poslední den letních prázdnin.  více

V horách někde mezi Phayao a Chiang Khong. Helma nepředpisově ne na hlavě ale na zadní sedačce motorky. To je v pořádku. Jedu nepředpisově rychle. Prolítnu vesnicí, jen pár dřevěných domků. Na jejím konci u silnice čeká banda rozesmátých Thajců a chystá se na mě chrstnout kýbl ledové vody. Dnes snad už po dvacáté. Blíží se Songkran, tradiční nový rok. Nejbouřlivější thajský svátek. Slaví se třídenní vodní bitvou po celém Thajsku. S nadšením, které hraničí s šílenstvím.  více